RC web
hlavní
aktuality 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001-2000
hangár
rubriky
RC kombat slowflyer letadla dílna
ostatní
akrobacie kmitočty programy plánky
kontakt
odkazy
logo ACES logo EPA logo WW1+ logo RC mania
vyhledávání
4.5. 2008 - soutěž EPA v Bratislavě

Útok na Blavu

vítězové v BratislavěKombatový souboj v kategorii EPA pořádá Flying Devils Squadron v neděli 4.5. po sobotní soutěži v kombatu kategorie ACES. Nemám nadbytek křídel na své Nakajimy a tak ACES, i přes to že jde o pohárovou soutěž EUROCUP, vynechávám. Rád bych ale stihl ACES finále.
Páteční příprava na EPA akci je v poklidu domova, modely mám nachystané, v posledním závodě jsem toho ani moc nerozbil a tak není potřeba vyvíjet nadbytečnou činnost. Jen si říkám že když chci vzít s sebou Albatrosa na propagaci kategorie WW1+ mohl bych mu opravit podvozek který byl v posledním závodě poškozen. Při příležitosti opravy podvozku zjišťuji, že jsem v kvapu ukončení posledního závodu nevyndal pohonnou baterii LiPol 3S1300mAh a ta je tak po více jak týdenním pobytu v zapnutém modelu kaput. Naštěstí to byla loňská baterie a tak to nemrzí až tak moc, ale trochu přeci jen ano.
V sobotu ráno nemusím pospíchat, v 10:00 mám vyzvednout Soptíka. Ale doma mě nic nedrží a tak se trochu předčasně vydávám na 100km cestu k Sopťasovi. Po cestě ještě musím vyzvednout nějaký modelářský materiál co jsem slíbil přivézt kolegům na Slovensko. V duchu hesla „to nevymyslíš“ se vyzvednutí modelářských komponent o dost protáhlo a tak jsem u Sopti až v 10:15. Vítáme se a Sopťa hlásí: “Ahoj, právě snídám“. To je život. Pozvánku na krátké posezení u dortíku z oslav Sopťovo dcery ale nedokážu odmítnout. Na cestu do Bratislavy se tak po naložení auta vydáváme až v 10:45. Cesta nezaslouží komentáře, prostě kilometry a kilometry dálnice. Někdo jede slušně, někdo jak prase. v Brně stavíme na benzíce, Sopťa má hlad. Zběžně okukuji auto jestli mi neupadl kryt na tažné zařízení, nedávno jsem ho téměř ztratil – tedy ztratil, ale šťastnou náhodou zase našel – je tam. Pokračujeme. Míjíme značku Bratislava. Sopťa nastavuje navigaci na nejkratší cestu na letiště. Já mám naštudovanou cestu z mapy a navigaci moc nevěřím, ale dobře, jedu podle ní. Ouha, už jsme tam kde jsem být nechtěl, navigace zřejmě ještě nezaregistrovala, že je na obchvatu kolem Bratislavy tunel. Pozdě, nevadí, neprojedeme městem ale po obchvatu, konec konců bude to asi trochu rychlejší. Možná to vypadá, že jsme jeli poprvé a měli s trasou nějaký problém, nikoli, ale chtěl jsem jet trochu jinak a nepovedlo se. Dojíždíme do známého místa, navigaci ignoruji a jedu si po svém. Jsme na letišti. Nad zemí v celkem silném větru poletují dva stroje z období WW1 – Rampa s Nieuportem a Robo Baťka s nějakým trojplochem. Než vylezeme z auta trojploch je na zemi a krátce na to Rampa fláknul s Nieuportem o asfalt. Vítáme se s kamarády kombaťáky a dožadujeme se finálového letu. Dozvídáme se, že finále už skončilo asi před půl hoďkou. Ach jo, to je ten dortík. Prý byl ACES parádní, dost seků, relativně málo killů. Navíc vyhrál kolega ze squadrony Patrik Svída. Podle záznamů koukám, že sekal jak v EPA :-) – 5, 6 seků, v ACES nepříliš obvyklé.
No nic. Klábosíme, okukujeme. Vyhlašují se výsledky. 1. Paťas (CZ), 2. Riki Křížala (CZ), 3. Alois Preininger (AU). Akce ACES končí, balí se proviant i jednotliví soutěžící. Na letišti se jen tak poletuje převážně s elektrikami, v kruhu pro upoutance dva pánové ladí svoje upoutané akrobaty. Vítr trochu oslabuje a tak přeci jen vytahujeme své modely. Soptík ještě ladí pohony. Ladění je potřeba provádět v bojových podmínkách a tak navazujeme stuhy. Létám se zapůjčenou KingCobrou postavenou původně speciálně pro soutěže kategorie ESA, hlavním znakem je plochý trup a poněkud slabší pohon oproti EPA strojům. I přes drobný výkonový handicap s KingCobrou slušně sekám. Soptík po opatrném začátku nakonec také uloví několik seků. Všechny baterie vybity, pomalu se smráká. Soptík neklidně prošmatává všechny kapsy svého úboru. „Co je?“. „Ty voe, nemám telefon“. Prozváním a odkudsi z dáli se ozývá tlumené zvonění. Po chvíli v husté a vysoké trávě Soptík nalézá telefon a zhluboka oddychuje. Komentuji to rádoby vtipnou hláškou: „Výborně, tys mohl ztratit telefon a já ..... (koukám na svoje auto) ... do pr... „. „Co je?“ vyzvídá tentokrát Soptík. Rezignovaně odpovídám, že mi z tažného zařízení upadl plastový kryt, byl trochu načatej a chystal jsem se upevnění nějak vylepšit, pozdě. v Brně tam ještě byl. U Volva nejde cena snad jakéhokoli dílu pod tisícovku takže mám vyděláno. Doráží poslední člen naší výpravy Hicks. Kromě nás je na ploše ještě karavan Rudy Kloučka, využíváme pozvání „na kávu“ a v karavanu příjemně trávíme podvečer. Hicks telefonicky prověřuje do kdy že máme být v zamluveném penzionu. Zjištění, že paní z penzionu myslela, že když tam už v tuto dobu nejsme asi nepřijedeme trochu zamrazilo. Naštěstí objednaný pokoj ještě nikdo nezabral. Krapet nervózní Hicks někdy po osmé vyměkl a odjíždí do penzionu snad aby nám definitivně nezamkli. Se Soptíkem ještě chvíli posedíme. Od Hickse přišla SMS že je vše OK. Je pozdě a tak se také sbíráme a projíždíme noční Bratislavou do míst pod hradem k penzionu. Penzion je evidentně ve čtvrti kde je to samé velvyslanectví. Nedaří se nám na první pokus najít ten správný dům a tak se Soptík dobývá do nějaké rezidence. Vylézá člověk co zřejmě ne úplně dokonale ovládá slovenský jazyk – tak tady to asi nebude. Telefonát Hicksovi a po chvíli nalézáme příbytek. Možnost slíbeného parkování ve dvoře u domu se téměř zhroutí protože auto je veliké. Unavená majitelka penzionu přichází na náhradní řešení, objíždím dům z druhé strany, řítím se v protisměru jednosměrkou a nakonec úspěšně parkuji, vrata se zavírají, zámek zacvakne, stěhujeme se do pokoje. Hicks si zabral osamocené lůžko, nám se Soptíkem zbyla „manželská“ postel. Už jsme zvyklí takže nás to nemůže rozhodit. Ještě vybalujeme „nabíjecí centrum“ abychom našťouchali všechny vybité baterie. Soptík se dožaduje výletu do půlnoční Bratislavy. Výbornou nabídku s Hicksem odmítáme. Soptík zaléhá a okamžitě spí, hrdina.
V noci mě budí pocit, že bych měl přehodit baterky na nabíječce. Tak vyměňuji nabité za vybité. Do toho se ozve Hickskovo polořev: „Ty nespíš?!“. Nereaguji, po výměně baterek se vracím do postele. Hick ještě mumlá něco o kafi od Rudy, že si ho neměl dávat, že nemůže spát či co. Jinak je noc poklidná, někdo chrápe, někdo vyluzuje jiné zvuky, no jo, tři chlapy v malé místnosti, to se dalo čekat.
Ráno zalité sluncem začíná Soptíkovo budíkem v sedm hodin. Soptík si chtěl zanadávat kdo že ho budí, ale došlo mu, že je to jeho telefon a tak na hlasité projevy nevole nedošlo.
Balíme. Nemůžu sehnat paní aby mi odemkla vrata. Po delším stepování na dvorku se paní objevuje a můžeme jet. Ranní Bratislava je poklidná a tak jsme za chvíli na letové ploše. Jsme první. Jen Rudovo karavan sám jak voják v poli stojí na místě na kterém jsme ho včera opustili. Všude je klid, jen poněkud neuspořádané věci druhu všelikého dávají tušit, že se tu včera něco dělo.
Parkujeme tak abychom měli co nejvýhodnější pozici vůči budoucímu startovišti a vybalujeme obsah nákladního prostoru auta. Já mám standardně nachystány tři Mustangy. Soptík není troškař a loví z auta celkem pět strojů. Zatím nevybalujeme svoje dvouplošné stroje kategorie WW1+.
Radost z výhodnosti vybraného místa nám trochu kazí bratři Kračovičové když jako členové organizačního týmu nedaleko nás umísťují elektrocentrálu. Naštěstí je docela tichá a vítr vane od nás.
Začínají se sjíždět další a další soutěžící spolu se svými doprovody. Auto Zbeka a Helmíka nám definitivně kazí radost z úžasného místa, parkují hned vedle nás blíže k letové ploše. Výhled na prostor soubojů ale zůstává volný.
Krátce před desátou hodinou probíhá brífing a rozdělení pilotů do jednotlivých heatů prvního a druhého kola. Je nás celkem 14 takže parádně dva heaty po sedmi pilotech. Letím ve druhém heatu spolu s Mišo Bajerem, klasika, pokud se spolu sejdeme na soutěži asi budeme vždy létat spolu. Soptík nastupuje do heatu prvního, mimo jiné s Lubomírem Sládkem kterému dělám bodovače. První let je opravdu drsnej. Vidím, že Soptík s Kingcobrou mlátí o zem a o chvíli později rezignovaně už jen kouká co se děje ve vzduchu, neletí. Mému pilotovi se daří. Poté co většina letadel popadala nebo se posrážela zůstává ve vzduchu sám se třemi seky na kontě. Po letu Sopťa hlásí že kromě nevydařeného letu ještě navíc dvakrát přeletěl safety line což je hned na úvod citelná penalizace. Fouká opravdu silný vítr ve směru proti pilotům.
Chystám se na svůj první let. Akce. Startuji jako první (to mi fakt jde) ale pod dojmem prvního masakroidního letu si odpouštím oblíbené průlety před startovní linií abych případně sekl stuhu nějakého toho startujícího modelu. Letím vcelku poklidný let se čtyřmi seky, sem tam drobounké škrtnutí o model soupeře ale žádný kill. Po přistání zjišťuji, že mi chybí kus směrovky. Klasika, na Slovensku je okusování směrovek asi normální, stejně tak jsem o směrovku na tomto místě přišel při loňském závodě.  I ostatním pilotům se daří a srážek je málo. Do druhého kola opět s Mišo Bajerem. Stuhy jsou krátce po začátku letu fuč a není co sekat, ubohé dva seky mě zrovna dvakrát netěší obzvlášť když soupeřům se daří o dost lépe. Zbek hlásí seky rovnou čtyři nebo snad pět. Z průběžného prvního místa po prvním kole jsem po druhém na místě třetím. Nic to neznamená, dokud nezazní hvizd ukončující poslední let není nikdy nic rozhodnuto. Do třetího kola tradičně s Mišo Bajerem. Krátce po startu se střetávám s Mustangem některého ze slováků. Cizímu mustangovi upadla zadní část trupu s kormidly, zamotávám se do jeho stuhy a padám na zem. Žádné větší škody, vymotávám zbytky cizího modelu a zpět do vzduchu. Prásk. Molekulární hemžení squadroního kolegy Hickse mě připravilo o ocas modelu, ten se řítí k zemi, ocasní plochy visí na táhlu kormidla VOP. Úprk k modelu zapadlému do vysoké trávy. Naštěstí je v místě dopadu všechno, nic nechybí. Úprk zpět na startoviště. Eh, při běhu jsem vytrousil ovládací páčku kormidla VOP. Nevadí, s tím si nějak poradím. Zbek mi vydatně pomáhá. Vteřiňák, aktivátor, postříkat, stisknout, hotovo. Páčku ... z čeho, z čeho? Kus měděného drátu v krabici s nářadím je jasná výzva, ohýbám očko, zapichuji do kormidla. Paráda, ani to dlouho netrvalo. Jenže ouha, kormidlo nereaguje na povely z vysílače. Převody v servu jsou v háji, snažím se to „nějak rozhýbat“ jenže poškozenou převodovku bez zubů nepřelstím. Marná snaha, tohle kolo pro mě po minutě skončilo. Ve vzduchu se seká jak o život.
Průběžné pořadí před finále mě i přes chabý výkon posílá do akce z pátého místa. První Zbek má nechutně nahrabáno, ostatní tři přede mnou by se s trochou štěstí ještě dali pozlobit. Dnes již po čtvrté startuji do letu s Mišo Bajerem a poprvé také s Lubomírem Sládkem, konečně, na tenhle souboj jsem se těšil. Start, vřava začíná, jde to pěkně, postupně se daří celkem čtyři seky a to je teprve lehce za polovinou letového času. Jenže stuhy jsou fuč, zbývají jen kousky na některých modelech soupeřů. Zkouším lovit i tyhle zbytky, vítr fičí, trefit se nedaří. Letím si to takhle směrem k safety line a najednou .... neřídím ... sakra .... je to vteřina, ale stačí na to aby hlavní rozhodčí zařval: „SAFETY“. Mustang se zase chytil, kdo ví jestli to vůbec bylo překročení linie, asi ano, ale těsně. Nechápu. Penalizace mi de facto ubírá dva z nasbíraných seků. Zkouším ještě něco seknout ale fakt není co.  Přistání a neradostné odnesení všeho materiálu z pilotní linie. Balím věci do auta a nemám už chuť lítat. Kolegové Soptík, Hicks a Zbek si ještě poletují. Tréninkově navazují stuhy. Zbek se za chvíli vrací že prý mu „to“ rozbili. Lubo Sládek mi půjčuje svého Mustanga. Během asi 20ti sekund ale došly baterky, škoda, je to poslušné obratné éro. Ještě ladíme Hicksovo Kingcobru, má toho chudák holka už hodně za sebou a na letových vlastnostech je to znát. Pomocí mixu křidélek do výškovky se ale špatné letové vlastnosti vlivem pokrouceného křídla dají ještě poměrně úspěšně kompenzovat.
Vyhlášení výsledků. Soptík vyráží pro diplom jako první. Ztráta po dvou SAFETY z prvního kola se dala těžko dohnat a ani v dalších kolech se mu nijak zvlášť nedařilo – 14.místo. Následuje Hicks – 13. místo. Díky ráně s pozdějším vítězem hned po startu finále se z původně čtvrtého místa propadl na celkové sedmé Helmík. Jdu si pro místo páté – lehce přes 1400 bodů. Čtvrtý M.Haluška, třetí Lubo Sládek – něco málo přes 1500b, druhý Mišo Bajer – jen krapet přes 1600 bodů a první .... ano .... Zbek – moc nechybělo do zisku 2000 bodů. Velká gratulace, vyhrál s naprostým přehledem (a paní štěstěnou přikurtovanou na zádech). Nebýt té zpropadené safety dalo by to na druhé místo. Ale dobře mi tak, příště si trochu víc povytáhnu anténu z přijímače v trupu.

Takže pěkná soutěž, báječný gulášek k obědu, silný vítr, slunečno, oproti loňsku méně soutěžících. Kvalita nových pilotů jde nahoru, na druhou stranu co jsem tak koukal tak některým pilotům chybí to správné bojové nasazení a zřejmě i trochu lépe (nikoli rychleji) létající modely.

Jestli jsem dobře rozuměl tak tato soutěž byla na letišti ve Vajnorech poslední, plánuje se zde výstavba průmyslové zóny. Tak uvidíme, kam pojedeme příště?

Fotogalerie z akce EPA

© RC web
Design PAD | CSS&code by JK