Bratislava, jedéééém ...
Tentokrát to nebude jen o soutěži samotné, ale také s notnou porcí omáčky okolo.
Na soutěže EPA v Bratislavě, dá se říci, jezdíme pravidelně, letos to bylo celkem potřetí. Ale jak celá ta výprava začala, probíhala a skončila ...
Termín je jasný, 5.10.2008, neděle. Dohoda se Soptíkem, jedem.
Touto dobou probíhá v Praze v Letňanech tradičně modelářská výstava Modelhobby spojená s veletrhem hraček. Názory na kvalitu výstavy se různí, obecně se dá říci, že prezentace modelářských firem je na ústupu a hračky zabírají rok od roku více a více místa. To je fuk, něco k vidění bude a hlavně se zase uvidím s kolegy modeláři se kterými bych se asi jinak nepotkal.
Na poledne si dávám spicha se Soptíkem a tak nějak spolu i každý sám absolvujeme to lidské hemžení kolem barevných stánků. Modelařinu bych shrnul slovy – čína, elektrika a nemnoho překvapení. Jak se dalo čekat hodně debatérů bylo na stánku JETI nad novým systémem pro pásmo 2,4GHz. Spousta lidí nakupovala na stáncích přesunutých z kamenných a internetových obchodů, asi to bylo cenově zajímavé. Co se mě týkalo tak v letové části haly jsem se přesvědčil, že se svou halovou aktivitou jsem asi včas skončil – jinými slovy kdo nebude trénovat nemá šanci. Nicméně freestylové poletování na hranicích možností jak modelu tak pilota mě pořád baví.
Dalo by se toho napsat víc, ale nebudu plýtvat místem a dovolím si jen poslední příspěvek z výstavy a sice jak jsem přišel na to, že kombaťák není ten největší uchylák. To je tak, část vystavovací plochy byla vyhrazena prezentaci modelářů kteří staví pozemní techniku – stavební stroje, buldozery, tahače s návěsy a podobně. Na ploše mezi hromadami hlíny a blikajícími vozidly se vyjímal modrý příhradový sloupový jeřáb na pásovém podvozku Liebherr LR 1750 (měřítko 1:18, běžné měřítko pro tyto modely je 1:16). To monstrum mělo tak 3m do výšky. Nosnost prý 125kg. S kolegou modelářem jsme se dostali do sporu na kolik že taková obluda může majitele přijít. Kolega na to že tak 300tis by mohla být zajímavá cena aby se do toho někdo pustil na kšeft. Já, neznalý, oponoval, že to je fakt dost na těch pár trubiček. A tak jsme se zeptali, ne majitele ale jeho kamaráda který o jeřábu věděl asi také vše. A že prý jen materiál byl za 11tis.€ (při současném kurzu to je tak 275tis. Kč). A že to pan majitel dával do kupy tři roky z toho poslední rok pracoval velmi intenzívně. Pak ještě proběhla informace o ceně za nalakování, ale tu jsem radši zapomněl. Pozor, majitelem stroje je němec a výroba probíhala prý spíše tak že si nechával jednotlivé díly a části vyrábět a pak je kompletoval. Snad aby nás ještě více načal onen pán znající historii tohoto německého výrobku okomentoval i svůj jeřáb. Takový menší žlutý sloupový příhradový jeřábíček na automobilovém podvozku. Výška jeřábu odhadem tak 1,2m. Bylo to pěkné, auto přijede, zapatkuje, začne se stavět vlastní jeřáb, vyjede kabinka. To celé prý za čtvrt mega. Kolega modelář reaguje slovy: „tak to já jako F3Áčkař jsem naprosto normální nezajímavý člověk“ načež jsem samozřejmě nemohl nedodat že i já jako nadšený kombaťák jsem klesl do škatulky „nezajímavý pozemský tvor“.
Na večer jsem zván na posezení s redakcí RCmodely. Časoprostorově se to hodí a tak se z výstaviště přes Říčany přesouvám do Dolních Měcholup (ano, zeměpisci se ptají proč taková oklika, vysvětlení je prosté – v Říčanech mám nocleh takže tam nechávám auto a do hospody mě odváží kamarád ubytovatel, zpět to bude vlakem).
Restaurace V Parku je příjemná, obsluha rychlá, sestava účastníků pestrá, zábava neutuchající, témata zajímavá a přibývajícími hodinami jednoznačně orientovaná. Aneb každý to zná a netřeba to pitvat.
Za chvíli jede vlak a tak bavící se skupinku opouštím a vydávám se do potemnělých Měcholup hledat zastávku vlaku o které vím, že tam někde musí být. Z velké časové rezervy určené na hledání mi hodně zbylo protože hledání fakt nebylo těžké. Přijíždějící vlak „panťák“ mi oživuje vzpomínky z dětství kdy jsem tímhle vlakem jezdil tak dvakrát do měsíce do Kolína. Laškovná myšlenka že bych v průběhu následující krátké jízdy přes asi jen tři zastávky nemusel potkat průvodčího skočila ještě dříve než jsem do vlaku nastoupil. Jen co se otevřou posuvné dveře první osoba která z nich vychází je průvodčí. Tak přispívám na provoz toho nádherného podniku ČD a užívám si jízdu nočním kolejovým koridorem zhusta obehnaným protihlukovými stěnami. Říčanské nádraží je nově opravené, ostatně asi jako celý tento koridor. Hrnu se spolu s dalšími spokojenými cestujícími vstříci nočním Říčanům. Oproti předpokladu můj hostitel Soptík není nikde v hospodě a tak v jeho obydlí při láhvi červeného vína společně zakončujeme tento den.
Nové ráno zahajuji mocným vrznutím dveří od toalety kterým zřejmě budím část osazenstva bytu. Raději rychle ustupuji zpět do lože a definitivně později, v rozumnějším čase, vstávám abych zastihl paní „Soptíkovou“. Dožaduji se rostlinného oleje nebo jiného mazadla a pro pár budoucích nocí osvobozuji dveře od protivného zvuku. Po dobré a klidné snídani se Soptík dlooouze balí. Kolem půl jedenácté vyrážíme na východ. Cílem je letiště bodrých moravských EPAřů Zbeka a Helmíka. Po cestě ještě zastavujeme na čumendu u Rikiho aby předvedl nově postavené EPA Mustangy z mých výřezů. Riky i Mustang létají skvěle. Loučíme se a nyní už konečně na snad 250km dálnice k Břeclavi. Míjíme můj oblíbený sjezd na Jihlavu (schválně se na něj koukněte na mapě na leteckém snímku), Brno, narvané Tesco kousek za Brnem (fakt nepochopitelně narvané parkoviště i obchody celého centra). Jdu ke kase, u kas šílené fronty a hle, otevírá se další a jsem rázem nejrychleji odbavený zákazník. Sopťa to štěstí neměl a k autu přichází o dost později. Mezitím dorazily od moraváků informace že nemáme jet přímo k jejich domovům ale opravdu na letiště a že ještě polítáme. Navigační schopnosti moravských chlapců nebudu hodnotit každopádně letiště nalézáme až po další podrobné telefonické konzultaci. Fučí, není zrovna teplo ale co se dá dělat. Vybalujeme nádobíčko. Sopťa využívá příležitosti a ještě zalétává novou nenabarvenou KingCobru. Oba pak bereme modely druhé kategorie (rozuměj ty hodně olétané) a ve čtyřech létáme hlava nehlava. Hned první let kočím menší kolizí se zemí, to je tak když je letadlo seřízené se vztlakováním křidélky ale mix není zapnut. Vteřiňák a jede se dál. Souboje každý proti každému zpestřujeme o soutěž dvoučlenných družstev (dva proti dvěma). Seká se často, srážky skoro nejsou ... až .... a tak létáme ve třech bez Helmíka. Pro nás létající to má výhodu že Helmík svižně sbírá a připravuje stuhy a tak pokud někdo o stuhu přijde rychle zase může startovat s novou. V celkem silném větru se vedle nás chystá k letu chlapík s konstrukčním dvouplošným akrobatem. Po krátkém laborování s nastavením motoru ASP 8,5 vzlétá. První chvíle mi přijdou jako celkem slušný boj s gravitací ale zakrátko se let uklidňuje a můj strach opadá. Pomalu se stmívá a Helmík vytahuje připravený trumf. Jde se na Valtický zámeček na vinobraní. Zbek i přes naléhání na nutnou účast odpadá a tak po krátkém regeneračním zastavení spojeném s večeří v Helmíkovo domku pokračujeme po svých na burčákové veselí. Na panoramatu s valtickým zámečkem zní, řekněme modernější, hudba. Venkovní stánky už zmizely, všichni se přesunuli do interiéru původní zámecké konírny a jízdárny. Pěkné renesanční prostory jsou napumpované lidmi, někdy pěkně napumpovanými. Po chvíli se daří najít zdroj čerstvého burčáku a kupujeme několik láhví. Konzumujeme v jízdárně jejímuž čelu vévodí dechová kapela. Dumám jestli slovo hlučný může být synonymem pro slovo poslouchatelný ... tak klábosíme hlavně o přestávkách mezi jednotlivými dechovými výstupy. Á, Helmíkovo známí, a nabízejí lístky do tomboly. Velkoryse kupujeme papírové tombolové trubičky v množství větším než malém. A ejhle, kupodivu jsou mezi nimi i nějaké výherní. Se Soptíkem máme po jedné výhře, Helmík vyšel naprázdno. Zábava pokračuje. Censored. Blíží se rozdávání cen tomboly. Je to tak, že každý výherní lístek je označen číslem které rovnou udává co že to dotyčný vyhrál. Na nevýherních byly jen zajímavé citáty a motta. Takže ještě před vydáváním cen bylo snadné zjistit co že hodnotného si kdo odnese. Rozdávání se blíží a ještě zbývá spousta lístků. Soptík skupuje za zvýhodněnou noční cenu snad všechny zbývající trubičky. Hromadně vše rozbalujeme a skutečně z té obrovské hromady je jich celkem dost výherních. Soptík je družný a většinu lísků rozdává kolem sedícím dívkám a ženám. Je vidět, že některé za předáním lístku hledají cosi jiného ale nakonec je vše rozdáno a milé dívky a ženy se vrhají na vydavatelskou tombolí službu aby se vzápětí vracely s cenami hodnotnými i poněkud nehodnotnými. Nejčastější cenou je chlast, kytka, keramika, sklo .... a nějaká droboť. Tobola je vybrána a ve svém okolí máme spoustu spokojených dívek a žen. Jedna z dívek a žen se s vytombolovaným fotbalovým míčem po odkopu trefuje přesně doprostřed našeho stolu aby vytvořila malý gejzírek z nedopitého kelímku. Jedna z dívek a žen se vrací nespokojená, vytombolovala si (rozuměj Soptík jí dal lístek s číslem ceny) fúru koňského hnoje z nedalekého hřebčína. Jen to zaslechne Helmík ihned poukázku na zemědělsky cennou surovinu zabavuje. S vidinou následující časné cesty do Bratislavy se zvedáme a opouštíme rozjetou zábavu. Soptík protestuje, ale je z nás nejmenší. Tomuhle se říká pokazit co jen jde, tolik kamarádek a mi prcháme, brrr (Soptík).
Ranní probuzení je pro někoho těžší. Po krátké snídani nakládáme auto a vyrážíme pro společensky příliš nežijícího Zbeka (zkrátka se nezúčastnil minulého večera). Přes obavy zda se podaří dostat do jednoho auta čtyři kombaťáky v plné výbavě vč. smotku plátů dýhy určené pro kolegy slováky se v autě celkem pohodlně rovnáme a vyrážíme do sousedního státu.
Na pumpě koupit dálniční známku a hurááá. Drncající dálnice se s přechodem přes hranice mění v pohodlnou, hladkou a prázdnou silnici. Za půl druhé hoďky jsme na letišti vo Vajnoroch. Sice to tady mělo být už dávno nepřístupné a zastavěné novou výstavbou ale stále se zde létá. Dorážíme jako poslední, ale včas. Zase rozbalit napěchované auto, zbavit se dýhy, předat velké množství objednaných vrtulí a lehce polétnout. Přihlásit, zaplatit startovné a závod může začít. Je nás čtrnáct, půl na půl češi a slováci. K našemu potěšení dorazil také Martin Musiolek a dovezl dva nové hráče na poli EPA kombatu – taťku a syna Recmanovi.
Pořádající Haluškovci a Bajerovci zahájili soutěž úvodním brífingem spojeným s pořízením společných fotografií pilotů a modelů.
A první kolo, první heat. Letím. Sedm strojů ve vzduchu, rošambooo. Seky padají jak na střelnici. Daří se mi dva rychlé seky následované ránou. Ulomená výškovka a po ráně do země nevhodně vyosený motor. Výškovka přilepena, vyosení motoru provizorně napraveno. Zpět do vzduchu. Mezitím zmizely všechny dlouhé stuhy, navíc přilétá Milan Haluška aby mi načechral konec křídla takže mám po ráně motor vyosený doleva a navíc na levé polovině vylomený kus křídla který výborně funguje jako brzda, zbytek heatu dolétávám v pěkném, ale naprosto nepraktickém nožovém letu. Seků bylo hodně, ale úrodnost slovenské krajiny ukazuje až v druhém heatu Michal Bajer se šesti seky. Ještě dodám, že v prvním kole Zbek s Helmíkem absolvovali srážky po kterých neodlétali ani minutu, samozřejmě bez seku. Soptíkovi jde vše výborně, 3 seky až mu najednou model letí divně, co se stalo? Kontrola modelu při průletu podél safety ukázala, že chybí půlka výškovky. Při předchozím „osekání“ Martinem Musiolkem šla stuha zřejmě i s kusem výškovky. Mates, to chce líp koukat. Nabádám Sopťu ať létá opatrně a šetří raněný model. Okolo prolétá Mates, Soptíkův kat, pomsta, sek, čtvrtý, paráda. Stuhy došly tak se jen dolétává. Po přistání se ukázalo, že půlka výškovky byla jen připláclá ke směrovce ale neodpadla takže krátká oprava a model je připraven do dalšího kola.
Druhé kolo. A zase, počet seků je šílenej. Zbek si napravuje náladu a loví celkem sedm seků (osobní rekord), já dávám šest a i další piloti nezaostávají. Soptík seká třikrát a sráží se s Milanem Haluškou, Milanův Mustang na odpis, Sopťa letí dál aby se stejně po chvíli zřítil. Přeci jen předchozím killem a pozdější ránou do země nějaké šrámy utrpěl takže Sopťa jen provizorně opravuje a dolétává heat.
Třetí kolo. Sekové šílenství pokračuje. Zbek už své kolosální nasazení z předchozího kola nezopakoval ale i tak něco nalovil. Helmík si vybírá svou porci hořkosti, dva seky doplňuje také dvěma killy, ale daří se opravovat a tak dolétává celý heat. Mě se daří opět šest radostných seků. Soptíkovi se daří a se třemi seky a bez srážky má dobré výchozí postavení do finále. Ani slovenští favorité nezahálejí. Snad jen Lubovi Sládkovi se nedaří jak by si představoval.
Výpočetní centrum v podobě Michala Bajera s papírem a kalkulačkou zpracovalo výsledky a stanovilo sedm finalistů. Slovensko : Česko 3:4. Nutno dodat, že bodové zisky takřka všech finalistů byly tak vysoké, že normálně se takových výsledků dosahuje u nás po finále.
Vede Michal Bajer, já snad druhý, třetí Milan Haluška, je to skoro jedno, bodové rozdíly jsou minimální.
Finále. Jak jsem si tak říkal, že celá soutěž je taková pohodička tak to najednou padlo. Motto zní jednoduše „Když padneš tak nenasekáš“. Takže volím taktiku lovu odpadlíků z chumlu. Mele se to uprostřed letového pole hlava nehlava. Na „odpadlících“ se mi daří asi dva seky a pak to nějak nejde, několikrát se vrhám do chumlu a se štěstím přežívám. V půlce heatu se nebe rozjasnilo .... ajajaj, slováci se navzájem pobili a opravují, sráží se Michal Bajer se Soptíkem, oba končí na zemi, modely jakž takž pohromadě, ale kde jsou baterky? Nešťastný Michal je nenašel, Soptík hledal snad tři minuty aby je objevil cca 30cm od havarovaného modelu. Sekám ještě dvakrát a lehce se srážím s Mustangem Milana Halušky. Má vrtule připravuje jeho Mustanga o směrovku a bez té to fakt nejde. Milan dolepuje pseudosměrovku z kusu epp. Finále se mu nepovedlo, žádný sek. Jak kdo sekově z této poslední bitvy přesně vyšel nevím, ale díky srážkám se moc nenasekalo a tak jsem měl za to, že mi čtyři seky na pokoření zatím vedoucího M. Bajera stačily.
Po odlétání finále jsme udělali rojnici s cílem najít Bajerovo baterky. Nepovedlo se, nenalezeno. Proto znova opakuji „BATERIE NESMÍ OPUSTIT MODEL!!!“, zajištění gumou nebo suchým zipem je nezbytné, pouhopouhé opatření baterie stuhou (aby se baterie lépe hledala) není, zejména třeba ve vysoké trávě, řešením.
Vyhlášení kolem druhé hodiny odpolední bylo příjemnou českou záležitostí.
- Pavel PAD Dvořák (CZ) 2239b.
- Michal Bajer (SK) 2001b.
- Milan Haluška (SK) 1816b.
- Martin Musiolek (CZ) 1740b.
- Lubomír Sládek (SK) 1714b.
- Zbyněk ZBEK Majer (CZ) 1698b.
- Pavel SOPTÍK Petrášek (CZ) 1638b.
- F. Kočiš (SK) 1143b.
- T. Kuna (SK) 751b.
- E. Arva (SK) 577b.
- J. Recman (CZ) 491b.
- R. Recman (CZ) 438b.
- H. Herman (CZ) 326b.
- J. Ozogán (CZ) 248b.
Kromě soutěže jednotlivců byla předem vyhlášena i soutěž družstev – součet bodů nejlepších tří zástupců obou států. I přes opticky horší výsledek v umístění se nám podařilo o pár bodíků slovenské družstvo porazit.
- TEAM CZ (Dvořák, Musiolek, Majer) 5677b.
- TEAM SK (Bajer, Haluška, Sládek) 5531b.
Výsledky jsou převzaty ze zápisu pořadatele.
Ohodnocení jednotlivců bylo diplomy. Černobílým provedením pro osmého a horšího, v barevném pro finalisty a pro první tři vč. clip rámu se sklem, pro první tři byly připraveny také pěkné pohárky. Vítězné družstvo (nejlepší tři) obdrželo medaile.
Nedá mi to, ale nemohu se zbavit dojmu, že těch seků bylo přeci jen nějak moc. V jednom heatu dokonce cca 30, je pravda, že stuhy se zrovna v tomto heatu většinou po seku vozily na křídle, ale i tak, pozor na to.
Nezbývá než poděkovat slovenským pořadatelům za načasování soutěže (výstava, vinobraní, počasí), její hladké uspořádání a pilotům za předvedené nadstandardní výkony.
Pavel PAD Dvořák, spolupráce Soptík