Následující text osvětlí některé běžné postupy pro stavbu modelu z materiálu EPP (extrudovaného polypropylenu). Článek jsem v obdobném znění poskytl redakci časopisu RCmodely a byl následně vydán v číslech 11/2007 a 12/2007. Tady je jen mírně upraven a aktualizován.
Postupů a možností stavby je mnoho, proto je text poněkud obsáhlejší.
Některá řešení stavby se odvíjejí od velikosti modelu, tady to bude pro rozpětí okolo 850 mm (v praxi vyzkoušeno až do 1000 mm – Dornier Do335). Celý popis se víceméně vztahuje na stavbu modelu pro soutěžní využití v kategorii ESA – letecké souboje modelů poháněných elektromotory. Chcete-li se o této kategorii dozvědět více doporučuji prostudovat celkem jednoduchá pravidla dostupná na internetu. Jen stručně uvedu základní parametry modelů: maximální rozpětí jednomotorového modelu 850 mm, dvoumotorového 1000 mm, pohon elektromotorem, napájení baterií Li-Pol 3S max. 1350 mAh, 2S max. 1800 mAh, vícemotorové modely max. 2700 mAh. Hmotnost modelu max 520 g (popis je zestručněn, přesné znění najdete v pravidlech).
Sem tam se v textu objeví popis stavby nebo postupu ve vazbě na hmotnost – u soutěžního stroje je výhodou hmotnost modelu co nejnižší (nikoli však na úkor pevnosti), u rekreačního modelu hmotnost zas tak úzkostlivě sledovat nemusíme.
V textu užívám různé názvy a zkratky, proto hned v začátku uvádím jejich význam.
UHUPor – kontaktní lepidlo na tvrdé pěny (žluto-zelená tuba)
VŘ – vteřinové lepidlo řídké
Purex – „pěnivé“ lepidlo žluté barvy, ve větším množství raději nepoužívat pro jeho vyšší hmotnost
TP – textilní páska používaná ve zdravotnictví, bílá, vyrábí 3M – Micropore (k dostání též pod názvem Omnipor)
KP – krepová papírová samolepicí páska, páska šíře cca 20 mm, žluté barvy, používaná jako maskovací (lepí ta akorát, aby držela, ale přitom šla později z EPP bez problémů strhnout)
EPP – extrudovaný polypropylen, podle měrné hmotnosti rozlišujeme několik tvrdostí (viz úvodní část článku)
EPS – extrudovaný polystyren; tvrdý polystyren s homogenní strukturou (bez kuliček) používaný např. ve stavebnictví na zateplení podlah a obvodových stěn pod úrovní terénu, vyráběn je v různých barvách (zelená, modrá, růžová, béžová), měrná hmotnost obvykle okolo 40 g/dm3
Základem stavby modelu je pořízení kvalitních podkladů tak, abychom znali tvary všech částí letadla (bokorys, půdorys). Čím více informací, tím lépe. Hodí se vše, co pomůže dobrat se skutečného tvaru i na místech, která nejsou z půdorysů či bokorysů zřejmá, typicky návaznost kabiny na trup, různá nasávání vzduchu atd. V době internetu by to neměl být velký problém. Je vhodné už pomalu přemýšlet o budoucím nabarvení, abychom po postavení modelu nezjistili, že zrovna vybrané zbarvení se na stavěné verzi letounu nepoužívalo.
Pro stavbu modelu je nejvhodnější a dlouhodobě ověřený EPP o měrné hmotnosti 20 g/dm3. EPP se vyrábí také v měrných hmotnostech 15, 30 a 40 g/dm3. „Patnáctka“ je příliš měkká, „třicítka“ je sice příjemně pevná, ale už zbytečně těžká (kdysi jsme z takového materiálu stavěli letadla poháněná spalovacími motory MVVS 2,5), „čtyřicítka“ je velmi pevná a příliš těžká.
Hned na začátek jedna důležitá zpráva: Při řezání křídla se bez odporové pily, tzv. „žhavého drátu“, neobejdete! Stavbu takového zařízení ani způsob řezání popisovat nebudu, to už učinili mnohokrát jiní. Pokud se na sestavení vlastní řezačky necítíte, nezbude než se poohlédnout po někom, kdo řezačku má. Odporová pila se hodí i na řezání ostatních dílů, ale dá stavět i bez ní. Odporovou pilou řežeme podle šablon. Na šablony postačí silnější karton tloušťky cca 1,5 až 2 mm, případně pro výrobu více kusů překližka. Samozřejmě, že pokud by si někdo chtěl dát práci může šablony zhotovit např. z hliníkového plechu apod. Povrch šablony by měl být co nejhladší, aby o ní drát při řezání nezadrhával. Kdo má k dispozici kamaráda s pilou řízenou počítačem (CNC) a ještě navíc ovládá nějaký kreslicí software na přípravu tvarů pro řezání má samozřejmě obrovskou výhodu.
Koncepce modelu
Před vlastní stavbou musíme rozmyslet celkovou koncepci modelu a vyřešit všechny detaily:
- plochý nebo prostorový trup
- prostorový trup z jednoho kusu nebo z několika částí
- kabina neprůhledná, jako součást trupu, nebo průhledná
- uchycení motoru k trupu
- jedno servo na obě křidélka, nebo každé křidélko jedno servo (možnost mixovat VOP a křidélka ve funkci vztlakových klapek)
- křidélka po celém rozpětí křídla nebo jen na koncích (budou až k trupu nebo ne)
- výřez pro křídlo v trupu na celou hloubku profilu nebo bez zadní části kde jsou křidélka (viz. předchozí bod)
- způsob spojení polovin kormidla VOP atd.
Tyto jednotlivé možnosti jsou dále popsány.
Základní seřízení modelu
Křídlo se známým profilem E205, negativ na konci 2o, úhel náběhu 1,5o. VOP rovná deska, úhel náběhu 0o. Základní vyosení motoru 1,5 až 2o doprava, 1,5 až 2o dolů (doladí se při zalétávání). Těžiště je nejlépe spočítat, v nouzi lze pro zálet modelu umístit těžiště ve vzdálenosti 1/3 hloubky křídla od náběžky (doladí se při zalétávání). Popsané seřízení je dlouhodobě ověřené a spolehlivé. Samozřejmě lze experimentovat především při výběru profilu i úhlu náběhu křídla pro dosažení co nejlepších letových vlastností – u prvního modelu experimenty příliš nedoporučuji.
Vhodné vybavení
U modelů popisované velikosti vystačíme se dvěma nebo třemi (pokud bude mít každé křidélko svoje) malými servy o hmotnosti 5 – 8 g. Základní podmínkou pro výběr vhodného serva je jeho přesnost, pokud se nevrací přesně do neutrálu – nebrat. Kritériem výběru bude asi také cena a dostupnost náhradních dílů (převodů). Oblíbenými servy jsou např. GWS Pico, Waypoint60, Graupner C141 (krapet dražší) a poslední dobou levná "čínská" serva HXT500. Přijímač zvolíme malý, lehký, ale spolehlivý. Konkrétní značka bude asi ovlivněna náklonností každého k tomu kterému výrobci. Používám starší přijímače Jeti REX 4 a 5. v současnosti budou dobrou volbou přijímače řady MPD od stejného výrobce. Asi nejlepší volbou je ProfiPenta od fy MZK servis, pro svou spolehlivost a nízkou hmotnost.
Výběr pohonné jednotky do značné míry závisí na použité baterii. v současnosti se v soutěžních modelech používají výhradně tříčlánkové baterie Li-Pol v kapacitách 1200 – 1350 mAh, pomalu se začínají rozšiřovat i baterie LiIon. Trochu vyšší hmotnost "lionek" oproti "lipolkám" je vyvážena podstatně vyšší odolností a možností nabíjet vysokými proudy (baterii 1300mAh třeba 3A).
Pohon EPP stíhačky je srdcem celého modelu. Jak bude model létat záleží jen a jen na dvou věcech - na aerodynamických vlastnostech modelu a na tom, jak rychle a jakou vrtulí bude točit motor. Pokud se rozhodnete pro vlastní návrh takového pohonu mějte na mysli, že na rozdíl od běžného rekreačního polétání jsou nároky na kombatový model jiné.Dále bude popis orientován právě na soutěžní stroj, taková pohonná jednotka ale pro rekreační polétání většinou také dobře vyhoví.
Pro volbu pohonu máme dvě nejdůležitější kritéria:
- Kombatový model musí letět sedm minut a na letovém projevu nesmí být příliš znát pokles napětí pohonné baterie. Nemělo by se stát, že už od páté minuty letadlo moc neletí. Takový model bude za „kačenku“ a jeho pilot dostane přezdívku „dárce stuhy“. Z toho důvodu je potřeba dimenzovat pohon na 7:30 letu na plný plyn. Což určuje maximální možný průměrný odběr 8C.
- Kombatový model musí letět s vlastní stuhou. Navíc obvykle na modelu povezete stuhy ukořistěné (občas tak bude připomínat vánoční stromeček). I s takovými situacemi se musí být model schopen vyrovnat. Zapomeňte na pylonové pohony s vrtulkou z mixéru o průměru 5 “ apod. Stuhy kladou za letu velký odpor k jehož překonání se hodí pohon s velkým tahem, což znamená s velkou vrtulí a kvůli rychlosti také s velkým stoupáním. v tomto ohledu jsou nejvhodnější rozměry vrtulí 8x6, 9x5, báječná je 9x7,5 (ovšem ne každý motor si s takovou lopatou poradí). Cenově a hmotnostně nejpříznivěji vycházejí vrtule GWS HD.
Nyní zbývá vybrat nejvhodnější motor. Víme, že odběr bude za letu 8C, tzn. u tříčlánkové Li-Pol baterie s kapacitou 1300 mAh máme proud 10,5 A a příkon cca 115 W. Pro tuto výkonovou kategorii jsou vhodné motory o hmotnosti 45 – 55 g. Samozřejmě platí fyzika a proto stejně provedený motor bude mít při vyšší hmotnosti vyšší účinnost, což se projeví na spotřebě energie, potažmo na strmosti vybíjecí křivky a na letovém projevu. Volíme typ tak, aby byl schopen při proudu 10 A (na zemi obvykle cca 13 A) točit vrtulí 8 “ nebo 9 “, podle údajů výrobce. Oblíbené jsou motory XM-Dualsky (dovozce Hořejší), PJS, AXI, a v poslední době, hlavně kvůli ceně, motory dovážené firmou BEL. Takto omotorovaný model bude velmi rychlý s dostatečným tahem a slušným letovým projevem. Co se týká regulátorů, používají se v podstatě dvě kategorie - 12A a 18A. Samozřejmě platí, že v modelu nevozíme žádnou zbytečnou zátěž navíc a proto se jeví použití 18A regulátorů zbytečné. Pokud nemáme pohon s velkou spotřebou, lze použít i 10A regulátor, jehož výhodou je opravdu malá hmotnost (7 g). Vždy volíme typ s ohledem na cenu a spolehlivost, protože modelů budete stavět jistě několik a ve stíhačce z EPP na regulátor nejsou žádné další požadavky, kromě zmiňované spolehlivosti. Na soutěžích jsou hojně zastoupeny všechny značky - MGM, Jeti, „Čína“. Zajímavě se jeví regulátory MGM compro Easy12, jsou lehké (10 g) a vydrží krátkodobě i 15 A (start). Konkrétní pohonná jednotka, tedy např. motor XM2830-12 (Dualsky – Hořejší) + regulátor 12 – 18 A + vrtule GWS HD 9/7,5; lacinější kombinací je např. motor CF 2822 (BEL) + regulátor 12 – 18 A + vrtule GWS HD 8/6. v obou případech baterie Li-Pol 3S 1300 mAh (XPower – Hořejší, nebo E-tech apod.).
Křídlo
Křídlo vyřízneme podle šablon kořenového a koncového profilu. Nezapomeneme na negativ konců křídla 2o. Křídlo u kořene uděláme o cca 1 cm delší, později tento přesah seřízneme v náležitém sklonu tak, aby mělo křídlo správné vzepětí.
Pro zvýšení tuhosti křidélka používám malou fintu – profily pro řezání křídla zvětším tak, aby odtoková hrana (po seříznutí na správnou velikost křídla) měla tloušťku 3 – 4 mm (obr. 1). Na letové vlastnosti nemá změna tloušťky žádný pozorovatelný vliv.
Na vyříznutých polotovarech zařízneme odtokovou hranu, vyřízneme zářez pro vytvoření zavěšení křidélek (nejlépe trafopájkou s pájecím očkem vytvarovaným z měděného drátu do tvaru „V“, mezi dvěma ocelovými pravítky připevněnými špendlíky na povrch křídla; nebo podle šablon přiložených na boky křídla opět odporovou pilou), tloušťku závěsu je nutné vyzkoušet. Jeho správnou tloušťku ověříte snadno – pokud křidélko uchopíte v místě budoucí páky křidélka a budete jím pohybovat, mělo by se po celé délce vychylovat stejně. Zároveň musí být závěs tak silný, aby křidélko drželo. Použitelná tloušťka je cca 0,5 – 1 mm. Výřez by měl umožňovat vychýlení křidélka o 40 – 45o nahoru i dolů (obr. 2). Na správný tvar ořízneme a zabrousíme koncový oblouk. Na konci křídla a v místě budoucí páky křidélka je vhodné EPP závěs vyztužit nalepením textilní pásky např. Omnipor (také obr. 2). Aby páska dobře držela namázneme prstem EPP lepidlem UHUPor, pásku přilepíme po zavadnutí lepidla. Pro větší pocit jistoty lze pásku u páky křidélka přilepit i z druhé strany (do zářezu oddělujícího křidélko).
Pokud má předloha „zalomenou“ náběžnou hranu můžeme to buď ignorovat a nebo vynaložit trochu úsilí a udělat ji na modelu také. Zalomené náběžky se vyskytují u mnoha letadel, např. u amerického P-51D Mustang, německého Ta 152, anglického Hurricane (ten má náběžku ve střední části křídla zalomenu dovniř). Je několik způsobů zhotovení „zalomení“:
- Ještě před řezáním si křídlo rozdělíme na části podle tvaru náběžky, každou část křídla pak řežeme samostatně podle šablon. Pokud má polovina křídla jednou zalomenou náběžku, budeme tak potřebovat celkem tři šablony (profily).
Vyřízneme základní tvar křídla bez zalomení a zalomení vytvoříme dodatečně. To lze v zásadě třemi způsoby:
- V místě zalomení přední část křídla odřízneme, do vzniklého výřezu vlepímetrojúhelníkové výplně a přední část přilepíme zpět (tady se hodí, že jsme udělali u kořene křídlo delší, viz výše). Je potřeba pracovat přesně, aby náběžka dolepované přední části byla v linii s navazující náběžnou hranou křídla. Zcela jistě vznikne na horním a možná i dolním povrchu schod mezi dolepovanou částí a zbytkem křídla, nerovnosti zabrousíme (obr. 3).
- Z křídla nic neodřezáváme, ale naopak jen dolepujeme. z kusu EPP vyřízneme „návlek“, jehož vnitřní část bude odpovídat tvaru náběžné hrany křídla v místě, kde má být zalomení, vnější tvar pak bude takový, abychom dostali správný tvar profilu. Návlek na křídlo přilepíme a případné nerovnosti sbrousíme. Je potřeba brousit opatrně, abychom nepotrhali tenkou část návleku, resp. je nutné návlek velmi dobře v jeho nejtenčím místě ke křídlu přilepit.
- V místě zalomení přední část křídla odřízneme a vzniklého výřezu vlepíme novou část ve velikosti odpovídající zalomení.
Podle vzepětí seřízneme poloviny křídla v kořenové části pod náležitým sklonem. Vzepětí volíme takové, aby při položení jedné poloviny křídla na rovnou podložku byla vzdálenost druhého konce od podložky 50 mm (tomu u křídla o rozpětí 850 mm odpovídá seříznutí obou polovin v kořenové části o cca 3o).
Poloviny křídla slepíme. Asi nejsnadněji a nejpřesněji to jde pokud poloviny sesadíme, v několika místech provizorně spojíme KP. Poloviny přesně srovnáme a spáru shora i zdola zalijeme VŘ. Netřeba mít obavy o kvalitu lepení – lepidlo zateče velmi hluboko. KP odstraníme a spáru dolepíme. Nyní křídlo vyztužíme. U kombatových modelů se nejčastěji používá vyztužení uhlíkovou kulatinou O1,5 – 2 mm nebo hliníkovým svářecím drátem O1,6 mm zatlačeným lehce pod povrch křídla do zářezu vytvořeného v místě největší tloušťky profilu shora i zdola. Po kontrole rovinnosti a správného vzepětí křídla se uhlík/hliník zalepí zalitím VŘ. Ve výběru materiálu pro výztuhu může hrát roli jeho dostupnost a cena. Svářecí Al drát v délce 1 m se dá sehnat v prodejnách se svařovací technikou za cenu cca 3 Kč/kus, cena 1 m uhlíkové tyče se pohybuje okolo 25 – 35 Kč/kus. Al drát 1 m/O1,6 mm je o cca 0,5 g těžší, než uhlíková tyčka 1 m/O2 mm. Dalším vhodným materiálem je uhlíkový pásek 3x0,5 až 3x1 mm. Pásek je vhodné lepit naplocho shora i zdola do mělké drážky vybroušené tak, aby byl po zalepení zarovnán s povrchem křídla. Vlepení pásku nasvislo do zářezu osobně nepoužívám, při tloušťce profilu křídla cca 24 mm u kořene a 10 – 12 mm na konci mi to přijde nevhodné.
Tyto popsané způsoby jsou dlouhodobě prověřené a nejvíce používané. Sem tam se objeví další – méně vhodné, nebo - přesněji řečeno - na soutěžních modelech zřídka používané:
- Stojina ze sklotextitu vlepená nejčastěji zespoda do zářezu v křídle. Materiál je velmi těžký, křídlo není na ohyb tak pevné, jako při výše popsaném vyztužení; a navíc, stojina při větším karambolu nejspíš praskne a špatně se opravuje.
- Stojina z překližky – křídlo se v místě největší tloušťky profilu svisle rozřízne a vlepí se stojina z překližky tl.0,8 – 1 mm. Pevné křídlo, při zlomení dobře opravitelné, překližka je ale těžká, v lomení křídla je nutné stojinu zesílit.
- Smrkové nosníky. Jedním nosníkem o průřezu cca 3x5 mm zalepeným na výšku shora do vyříznuté nebo trafopájkou vypálené drážky, případně dvěma nosníky menšího průřezu nalepenými stejně jako uhlík či Al drát shora a zdola v místě největší tloušťky profilu. Smrkové nosníky jsou levné, ale těžké, zlomené křídlo se snadno opravuje, s jedním nosníkem se bude za letu viditelně prohýbat.
- Uhlíková trubka cca o 5 – 6 mm vlepená do drážky vypálené v křídle. Trubka bývá dost těžká, je vhodná pro křídla s minimálním vzepětím, jinak je problém se spojením v místě lomení. Celkově prakticky nezničitelné (nezlomitelné) křídlo. Kvůli vyšší hmotnosti nevhodné pro soutěžní létání.
Ocasní plochy
Nejjednodušší část modelu. Materiálem na ocasní plochy může být:
- EPP – nejčastější řešení, deska tl. 8 – 10 mm se zaoblenými hranami, estéti brousí odtokovou část do klínu, vyztužení VOP stačí uhlíkovým drátem O1 mm zalepeným VŘ shora i zdola kousek před závěsem kormidla VOP do mělkého zářezu, uhlík zatlačíme jen těsně pod povrch, SOP vyztužovat netřeba, velmi odolné a snadno opravitelné řešení
- EPP v kombinaci s extrudovaným polystyrenem – VOP z EPP (popis viz. výše), SOP z desky extrudovaného polystyrenu tl. 4 mm (např. Thermoplan z Hornbachu), hladký polystyren klade proudícímu vzduchu menší odpor než „chlupatý“ povrch EPP; pozor na to, že polystyren některé barvy leptají, polystyrenová SOP je sice méně odolná než z EPP, ale zas tak často k jejímu poškození v boji nedochází, oprava vteřinovým lepidlem na polystyren v kombinaci s lepicí páskou
- balza tl. cca 2 mm, aerodynamicky nejlepší řešení, podle způsobu poškození někdy hůře opravitelné, experti pro zvýšení odolnosti lepí k sobě dvě vrstvy balzy tl. 1 mm a mezi ně dávají tenkou silonovou tkaninu (toto řešení není ale zcela v souladu s pravidly!)
Kormidlo VOP je stejně jako křidélko křídla zavěšeno na tenkém závěsu z EPP, v případě použití balzy tvoří závěs např. opět tenká silonová tkanina, lepicí páska apod. U VOP z EPP přelepíme závěs na koncích a v místě páky stejně jako u křidélek TP. Pokud je kormidlo VOP rozděleno na dvě poloviny lze je spojit spojkou z hliníkového svářecího drátu o 2 mm, z tenkého sklotextitu tl. cca 1 mm apod. Mně se osvědčilo udělat kormidla ve střední části propojená úzkým pruhem EPP, spojení je vyztuženo vlepením uhlíkového pásku 3x1 mm o délce cca 6 cm, pásek je zalepen VŘ na svislo do zářezu.
Trup
Pro výrobu plochého trupu použijeme desku EPP tl. cca 25 mm. Podle šablony ve tvaru bokorysu trupu vyřízneme polotovar, u kterého podle vlastního uvážení po obvodu zaoblíme hrany. Plochý trup je nezbytné vyztužit vlepením výztuhy z uhlíku O1 – 2 mm nebo z hliníkového drátu O1,6 mm. V přední části trupu okolo motoru je vhodné na boky z obou stran nalepit zesílení ve tvaru eliptického prstence z desky EPP tl. cca 20 – 30 mm – vytvoříme tak dojem plastičnosti trupu a také bude lépe chráněn motor. Další postup výroby u takového trupu snad netřeba popisovat.
Prostorový trup je bezpochyby nejsložitější část modelu. Nutno podotknout, že není nutné trup vyrobit v naprostém souladu se skutečnou předlohou, stačí když postihneme základní tvarové rysy. Také lze rozměry upravit, nejčastěji se zmenšuje šířka trupu, případně se upraví délka, umístění křídla či VOP. U soutěžních modelů jsou povolené rozměrové odchylky definovány pravidly.
V zásadě lze prostorový trup vyrobit dvěma způsoby:
Z jednoho kusu, vyříznutím polotovaru celého trupu podle šablon. Nejprve řežeme půdorysný tvar, poté bokorysný (vč. výřezů pro křídlo a VOP). Řezání odporovou pilou je jistě jednodušší, ale lze použít i nůž nebo pilku. Vznikne tak jakýsi hranol, který budoucí trup připomíná spíš vzdáleně. Na konečný tvar je nutné trup po obvodu obrousit – zakulatit. Tento postup se hodí prakticky na všechny typy letounů, ideální jsou předlohy mající trup oválný či eliptický, a na modelu tak stačí jen zaoblit hrany polotovaru. Dost práce s broušením ušetří pokud polotovar nejdříve nahrubo ořežeme nožem – ideálně podle nějaké monografie, kde jsou řezy trupem nakresleny. Srdcaři ořezávají od oka, pečlivkové si na kus papíru nakreslí několik pomocných svislých řezů trupem (které jsou na polotovaru vlastně jen různě vysoké obdélníky), do těchto řezů si načrtnou tvar zaoblení a pak si nakreslí rovnou čáru reprezentující řez nožem na modelu, čára bude tečnou ke křivce zaoblení, tak zjistí, jak daleko od hrany trupu (v bokorysu i půdorysu) by měl být řez veden, tyto vzdálenosti přenesou na trup a pak už stačí jen řezat. Základní schéma (obr. 4). Popis zní složitěji, než to ve skutečnosti je. Nahrubo ořezaný trup obrousíme smirkem. Používám smirková plátna v hrubostech 150 na základní obroušení, 240 na vyhlazení povrchu. Pokud budete mít náladu, tak ještě můžete povrch přebrousit smirkem např. 400, sami vyzkoušejte jestli to stojí za to. Smirek mám připevněný na desce o rozměru 25x10 cm z laťovky, stejně dobře poslouží i obyčejná dřevotříska. Na některé partie trupu je vhodné si udělat menší brusné destičky, např. z balzy tl. 5 mm a smirek nalepit oboustranně lepicí páskou. Někde se bude hodit brousit jen kouskem smirku bez podložky.
Uvedeným postupem jsem vyrobil např. model amerického letounu P-51D Mustang nebo německého Dornier Do335. Mohutnější trupy není třeba vyztužovat.
Z několika kusů. Bez odporové pily je tento postup prakticky nereálný. Trup, především podle bokorysného tvaru, rozdělíme na několik částí. Rozdělujeme tak a na takový počet částí, aby mezi dělicími rovinami měl trup co nejrovnější povrch. Nejčastěji se trup rozděluje na 3 až 4 části (obr. 5). Pokud by měl být trup z více částí, tak už dost narůstá pracnost, nehledě na to, že čím více částí, tím více lepidla (tzn. hmotnosti), a také možná větší chyba v celkovém tvaru trupu (zejména nebezpečí prohnutí trupu do „banánu“) způsobená drobnými nepřesnostmi při řezání jednotlivých částí. Pro řezání všech dílů trupu si připravíme bloky (kvádry) EPP o délce jednotlivých částí a hloubce a výšce dle tvaru svislého řezu trupem v jednotlivých místech. Na všechny bloky si pro přesné přiložení šablon fixem naznačíme svislé a vodorovné osy. Jednotlivé díly pak řežeme vždy podle dvou šablon ve tvaru svislého řezu trupem přikládaných na obě strany bloku EPP. Zase to zní složitě, ale praxe tak hrozná není. Chce si to ovšem vyhrát s tvarem jednotlivých šablon. Pokud měla předloha trup oblý ve všech směrech, tak je nutné při výrobě šablon počítat s nějakou rezervou po obvodu, a po slepení všech částí k sobě trup na výsledný tvar dobrousit. Pro tento typ výroby se jako velmi vhodné jeví např. trupy německých letadel Focke-Wulf (Fw 190, Ta 152 atd.) jejichž trup se dá uvedeným postupem při rozdělení na 4 části vyrobit velmi dobře. Přední část (kruhový prstenec na čumáku trupu) je lepší vybrousit z kusu EPP ve vrtačce – do hranolu EPP zalepíme bukovou tyčku o průměru 10 mm, hranol nahrubo ořežeme nožem do kruhového tvaru a za kolík upneme do vrtačky. Při co nejvyšších otáčkách smirkem vybrousíme požadovaný tvar. Délku prstence volíme tak, aby nám současně sloužil jako motorový kryt. Zbylé tři části jsou řezány podle šablon. Výřezy pro křídlo a VOP děláme až na slepeném trupu před finálním broušením. Pracujeme přesně, křídlo a VOP musí být vůči sobě při pohledu zpředu přesně vodorovně. Mohutnější trupy není třeba vyztužovat, ale např. u uvedeného TA 152 je kvůli subtilní zadní části vyztužení vhodné.
Sestavení
Všechny základní díly modelu – křídlo, ocasní plochy, trup – máme hotové. Model poprvé sestavíme. Do trupu vložíme VOP, SOP připíchneme špendlíkem, k trupu provizorně připevníme křídlo. Pohledem zpředu nebo ze zadu zkontrolujeme celkovou geometrii modelu, křídla musejí být vodorovně s VOP, SOP musí být kolmá k VOP. Pokud je vše v pořádku model rozebereme a začneme s dokončovacími pracemi.
Dokončovací práce
Podle způsobu uchycení motoru odřízneme přední část trupu, ze které vyříznutím vnitřku vyrobíme kryt motoru. Upevnění motoru lze udělat několika způsoby, záleží samozřejmě také na typu motoru, resp. na tom, jak má řešeno uchycení (buď je motor přímo, nebo přes tzv. „obrácenou montáž“ přišroubován k motorové přepážce, nebo je pro jeho upevnění nutná příruba):
Motorová přepážka je z kvalitní překližky tl. 2,5 – 3 mm nalepená na trup po odříznutí motorového krytu. Pro zpevnění spoje lze přepážku v několika místech provrtat a do otvorů zatlačit a zalepit kousky obyčejných dřevěných párátek. Přepážku lepíme VŘ nebo Purexem. Motor musí být s přírubou nebo se sadou pro obrácenou montáž. Asi nejjednodušší řešení. Kvůli snížení hmotnosti se překližkovou přepážku snažíme rozměrově minimalizovat. Při návrhu přepážky je nutno brát v potaz budoucí vyosení motoru – motor na přepážce nebude umístěn přesně uprostřed (v křížení svislé a vodorovné osy), ale bude mírně posunut nahoru a doleva tak, aby osa motoru procházela přesně středem otvoru na konci motorového krytu. Vyosení motoru se obyčejně upravuje vkládáním podložek pod upevňovací kříž „obrácené montáže“ (přidávání podložek = další možný nárůst hmotnosti) - (obr. 6 nahoře). - Motorová přepážka je z duralového plechu tl.1,5 – 2 mm ve velikosti dle motoru vynesená na třech obyčejných ocel. drátech o 2 mm, které mají naválcovaný závit M2,5 (dráty do výpletu jízdního kola). Motor se k přepážce připevní dvěma šrouby. Podle délky motoru volíme délku drátů, měly by být v délce tak 5 – 7 cm zalepeny do trupu po odříznutí motorového krytu. Přepážka je upevněna na každém drátu vždy dvěma maticemi M2,5. Velmi odolné řešení, hmotnostně stejné, jako předchozí – odpadají díly zadní montáže a šrouby pro přišroubování do překližkové přepážky, navíc jsou ale dráty vynášející mot. přepážku. Pokud je motor upevněn přes přírubu není přepážka potřeba, k drátům se maticemi připevní příruba, dráty budou kratší. Přepážka je téměř v líci krytu motoru, vyosení se mění snadno šroubováním matic (obr. 6 uprostřed).
- Motorová přepážka je z kvalitní překližky tl. 2,5 – 3 mm, nalepená na předek trupu, motorový kryt se neodřezává (resp. je pevně přilepen k trupu). Motor je přišroubován k přepážce. Nepoužitelné u modelů majících úzkou přední část (nebylo by k čemu přepážku přilepit). Špatný přístup k motoru – v přední části krytu lze zhotovit servisní otvor, ovšem za cenu znatelného snížení pevnosti této části. Použitelné prakticky jen u modelů, jejichž předloha měla hvězdicový motor, případně u modelů typu Focke-Wulf (Fw 190, Ta 152) a podobných, které mají přední část kruhovou a opravdu mohutnou. Základní vyosení motoru nalepením přepážky už v náležitém sklonu, úprava vyosení vkládáním podložek mezi přepážku a motor (obr. 6 dole).
- Pro úplnost ještě doplním možnost upevnění motorů s přírubou, kdy je příruba nahrazena trubkou zalepenou v délce cca 10 cm do trupu. Motor se do trubky zalepí nebo připevní pomocí svorníku. Toto řešení dále nepopisuji, protože s ním nemám bližší zkušenost. Každopádně se velmi špatně mění vyosení motoru.
Uložení RC vybavení
Nepříjemnou a na přemýšlení náročnější operací je rozmyšlení uložení RC vybavení a regulátoru motoru. Kablíky k malým servům bývají obyčejně dost krátké, k regulátoru bývá naopak kablík dlouhý. Pokud nechceme kablíky serv nastavovat, tak se umístění přijímače a serva VOP odvíjí od umístění serva (serv) křidélek. Při umísťování přijímače a serva VOP nezapomeňte na ponechání dostatečného „masa“ v trupu pro uložení pohonné baterie. Servo VOP dávám obyčejně co nejblíže k VOP na bok trupu, páka serva vyčnívá nad povrch trupu. Komponenty rozmístíme tak, abychom kablíky serv a regulátoru při zapojování do přijímače zbytečně nenapínali, stejně tak při zasunutí přijímače do otvoru v trupu by se neměly kablíky příliš ohýbat aby nedošlo k jejich poškození. Někdy nezbude, než některý kablík nastavit. Pokud máme rozmyšleno začneme komponenty osazovat do modelu (obr. 7).
U plochého trupu bývá regulátor nalepen na povrchu, serva a přijímač jsou ve výřezech provedených skrz trup, kablíky jsou vedeny po povrchu a přelepeny lepicí páskou nebo uloženy v mělkých zářezech.
U prostorového trupu vedeme kablíky - kvůli estetice a také kvůli omezení možnosti poškození - vnitřkem trupu, otvory vrtáme tenkostěnnou uhlíkovou či jinou trubkou (např. z poškozené teleskopické antény) o 10 mm, jejíž konec jehlovým pilníkem nabrousíme (neděláme zuby, materiál by se trhal). Tam, kde to lze, vedeme kablíky v mělké drážce vypálené trafopájkou s tvarovaným okem z měděného drátu (např. v loži křídla – tudy bude veden kablík od regulátoru a od serva křidlélek). Otvor pro regulátor a přijímač vypálíme také trafopájkou, otvory pro serva je přesnější vyříznout nožem (po obvodu otvor říznout nožem, přebytečný materiál vytrhat např. pinzetou nebo malými kleštěmi). Regulátor je vhodné nechat na povrchu modelu aby byl ochlazován proudícím vzduchem, otvor vypálíme o trochu menší, aby regulátor držel bez dalšího upevnění. Samozřejmě lze regulátor schovat v modelu, ale otvorem, který by měl být tak veliký aby bylo zajištěno chlazení, oslabíme zbytečně trup. Zeslabení je u soutěžního modelu nevhodné, u rekreačního to příliš nevadí. Otvor pro přijímač vypálíme s ohledem na výše popsané „lámání“ kablíků větší.
Připevníme motor s vrtulí, osadíme regulátor, serva a přijímač, model sestavíme a kocháme se pohledem na rozpracované dílo. Nyní lze už orientačně zjistit kam vyjde umístění baterie s ohledem na správnou polohu těžiště. Pokud bude baterie někde v nejmohutnější části trupu je to ideální; pokud ne, může být nutné trup v okolí výřezu baterie vyztužit. Otvor pro baterii zatím neděláme!
k trupu přilepíme VOP a SOP. VOP vsadíme do výřezu, srovnáme a zalepíme VŘ nalitím zvenku do spáry. Nasadíme SOP, přichytíme ji několika kapkami VŘ, zkontrolujeme správnost usazení (kolmost k VOP, rovnoběžnost s osou trupu) a také zalepíme VŘ. Při lepení stále dbáme na dodržení správné geometrie modelu.
Zhotovíme náhon kormidla VOP. Do kormidla VOP zalepíme páčku zhotovenou nejlépe ze sklotextitu tl. 0,5 – 1 mm. Lze použít např. prodávané páčky z produkce firmy Softmodel. v nouzi lze páčky udělat z tenké kvalitní (letecké) překližky nebo houževnatého plastu. Na táhlo se mi osvědčil ocel. drát O0,8 mm vedený v trubce z vnitřní duše běžně prodávaných lanovodů. Trubka je částečně zapuštěna do trupu a zalepena VŘ. Do páky serva je drát upevněn ohybem do „Z“, do páčky kormidla VOP jen ohnutím pod úhlem 90°. Protože výchylky kormidla nejsou potřeba velké je vhodné udělat páku kormidla větší, resp. mezi otvorem v páce kormidla pro připojení táhla a osou otáčení kormidla by měla být vzdálenost klidně 12 mm, aby nebylo nutné elektronicky (ve vysílači) omezovat velikost výchylky serva. I tak využijeme pro připojení táhla k servu dírky nejbližší ke středu páky. Výchylka bude nahoru i dolů cca 6 mm.
Zhotovíme náhon křidélek. Do výřezu(ů) osadíme servo (serva). Do křidélek zalepíme VŘ páky (provedení stejné jako u VOP). Táhla zhotovíme opět z ocel. drátu O0,8 mm. Jak na straně serva, tak na straně páky křidélka bude táhlo zakončeno ohybem do „Z“, pro možnost délkového nastavení táhla na něm uděláme ještě ohyb do „V“. Náhony zhotovíme tak, aby výchylka křidélek byla 40 – 45 ° nahoru i dolů. Sám už ohyb do "V" na táhlech nedělám, při troše praxe lze táhlo naohýbat přesně, navíc při použití dvou serv na křidélka není problém případné malé nepřesnosti vykompenzovat nastavením ve vysílači (subrim serv).
Obecně se při zhotovení náhonů snažím vyhnout všem zbytečným věcem, jakými jsou vidličky a blimpy. Jejich použití sice může trochu usnadnit seřízení délek táhel, ale kromě toho, že přidávají hmotnost, mohou být při létání s modelem zdrojem problémů (uvolňování táhel v blimpech). Náhony musejí chodit lehce, zejména u křidélek nesmí při maximálních výchylkách docházet k mechanickému omezení pohybu serva. Ještě jedno doporučení – u kormidla VOP zhotovuji náhon tak, aby při „natažení“ servo tahalo, nikoli tlačilo. Přece jen větší část letu se za VOP „tahá“, a je jistě lepší, když je drát namáhán na tah, než na tlak. I když u tak malých modelů je to asi jedno.
Nyní máme model téměř připravený pro zálet. Kabinu zatím nepotřebujeme, stejně tak kryt motoru (není-li nutný pro upevnění motorové přepážky). Pokud je model prototypem vyplatí se nelepit křídlo k trupu definitivně, ale jen provizorně, např. oboustranně lepicí páskou v kombinaci s KP a případně několika kapkami VŘ. Může se stát, že bude potřeba upravit úhel náběhu křídla, také pro finální barvení modelu může být oddělené křídlo výhodou. Nastavíme správný směr a velikost výchylek kormidla VOP a křidélek, zkontrolujeme směr otáčení motoru a můžeme vyrazit zalétávat.
Zalétávání modelu
Správné zalétnutí modelu je - spolu s přesnou stavbou - bezesporu nejdůležitějším momentem pro budoucí život letadla a naši spokojenost. Baterii připevníme provizorně na trup přilepením KP tak, abychom model vyvážili, u dolnoplošníku bude baterie připevněna shora na trup přesně doprostřed jeho šířky.
Pak už stačí ještě jednou překontrolovat smysl a velikost výchylek, nadechnout se, spustit motor a hodit model vodorovně nebo jen mírně nahoru! Méně zkušeným přijde vhod pokud model hodí šikovný pomocník a ruce pilota tak budou od startu na „kniplech“ vysílače.
Pro seřízení modelu doporučuji přečíst pěkně a srozumitelně napsaný článek Davida Kyjovského publikovaný v časopisu RC Modely 7/2006. Zalétnutí malého modelu se v drobnostech od článku liší.
Zalétávat je nejlépe za bezvětří. Musíme-li při prvním startu korigovat rovný směr letu příliš velkými zásahy do řízení je něco špatně a raději přistaneme. Znovu překontrolujeme neutrály křidélek a kormidla VOP, odchylky upravíme, zkontrolujeme také vyosení motoru.
Další start. Nahrubo vytrimujeme křidélka – pro tuto chvíli bude stačit aby model v normálním letu neklonil, dále si jich nebudeme všímat, vrátíme se k nim později v souvislosti s chováním v zatáčkách. Zaměříme se na výškovku. s modelem vylétneme do výšky a přivedeme jej do kolmého klesání tak, abychom ho viděli z boku. Vypneme motor. Model by měl letět svisle kolmo k zemi bez snahy střemhlavý let vybírat, odchylky opravíme trimem a pokus pro jistotu několikrát opakujeme. Nyní máme seřízenu VOP bez ohledu na těžiště a vliv motoru. Doladíme výškové a stranové vyosení motoru. Model z vodorovného letu na plný plyn přivedeme pozvolným přitažením do kolmého stoupání. Měl by pokračovat svisle vzhůru. Odklánění modelu ve stoupání, jak do stran, resp. za kabinou (podvozkem), korigujeme vyosením motoru na opačnou stranu. Pro stranové vyosení sledujeme model v poloze kabinou k sobě, pro výškové jej sledujeme z boku. Zbývá určit polohu těžiště a nastavit velikost výchylek.
Těžiště měníme posouváním pohonné baterie. Snažíme se docílit stavu, kdy model, jak v normálním letu, tak v letu na zádech, jen mírně klesá. Při letu na zádech může klesat díky nesymetrickému profilu více. U křidélek si velikost výchylek nastavíme podle zvyklostí, osobně nastavuji výchylku maximální jaká je možná (cca 40 ° nahoru i dolů). U výškovky nastavíme nahoru i dolů takovou výchylku, aby se model nikdy „neutrhl“ a i při největším přitažení / odtlačení zaletěl pěkný kruhový přemet. Čím menší průměr přemetu, tím lépe. Pro větší bezpečí při boji si maximální vyzkoušené výchylky kormidla VOP o trochu snižuji, protože ukořistěné krepové stuhy zavěšené na modelu dokážou letové vlastnosti výrazně zhoršit, a aby se model „sesypal“ kvůli přetažení při letu těsně nad zemí je zbytečné.
Vrátíme se ke křidélkům. v letu normálním i na zádech by model neměl klonit. Pokud v normálním letu i na zádech klesá stejná polovina křídla, posuneme baterie více do strany směrem k polovině křídla která stoupá, případně na konec křídla přidáme závaží. Vyzkoušíme chování v zatáčkách. v ideálním případě by se měl model v levé i pravé ostré zatáčce chovat stejně – letět vodorovně nebo jen mírně klesat či stoupat (podle velikosti naklonění). Pokud při stejném náklonu v jedné zatáčce výrazně stoupá a v druhé klesá přidáme na konec té poloviny křídla, která je ve stoupavé zatáčce, nahoře závaží (i 5 g má výrazný vliv). Velikost závaží zkoušíme tak dlouho, dokud model nelétá obě zatáčky přibližně stejně. Pokud model nepřinutíme ke spořádanému letu dovážením zbývá mírné klesání / stoupání v zatáčce korigovat řízením, stačí opravdu malá výchylka křidélek. v takovém případě se hodí mít na křidélkách nastavené exponenciální výchylky tak, aby kolem neutrální polohy byly výchylky křidélek menší.
Na jednu zajímavou nepříjemnost můžete při zalétávání narazit. Projevuje se tak, že model nechce létat vodorovně. v normálním letu buď klesá nebo stoupá, a to ne rovnoměrně, ale strmost klesání / stoupání se zvyšuje. V letu na zádech má pak tendenci pořád stoupat. Příčinou může být špatný úhel náběhu křídla, v popsaném případě malý. Odtokovou hranu křídla podložíme podložkou. Výšku podložky zjistíme pokusně podle chování modelu v letu. Dodržíte-li na začátku článku doporučený profil a nastavení nemělo by k tomu dojít.
Pokud při zalétávání uděláme na modelu jednu úpravu obyčejně se projeví ve všech režimech letu. Je tedy vhodné postupovat uvážlivě a měnit vždy jen jedno nastavení. Výsledkem někdy dlouhodobějšího snažení a více startů by měl být nezáludně létající model. Zkušenější kolega, který ví „co a jak“ se při záletu rozhodně hodí.
Samostatnou kapitolou je nastavení modelu ve vysílači. V současné době je velká většina vysílačů vybavena softwarově tak, že kromě použití dvou serv na křidélka a jejich využitím ve funkci flaperonů ("přivztlakovávání" při přitažení resp. odtlačení) lze použitím různých mixů do jisté míry i kompenzovat případné nežádoucí letové projevy modelu které se mohou postupně projevovat v souvislosti s poškozeními a opravami modelu.
Zálet máme za sebou. Vyznačíme si přesnou polohu těžiště, baterii sundáme a vydáme se k dalšímu kroku, kterým je nabarvení modelu.
Barvení modelu
Nabarvením modelu se dá ne úplně pěkně postavený model dost vylepšit, ale také naopak nevydařeným nabarvením lze hodně pokazit. Při barvení je nutné stále myslet na hmotnost. Povrchová úprava modelu o rozpětí 850 mm by neměla zvýšit jeho hmotnost o více jak 15 g! Pro barvení lze použít mnoha druhů barev – rychle schnoucí barvy ve spreji, vodou ředitelné barvy (Balakryl), akrylátové barvy na barvení plastikových modelů atd. EPP je materiál, kterému žádná z uvedených barev neublíží. Jen v případě, že je SOP zhotovena z EPS nelze použít barvy leptající polystyren. Barvy nanášíme stříkáním, natíráním štětcem nebo válečkem.
- Osobně používám obyčejné barvy ve spreji, Prima o objemu 400 ml. Cena se pohybuje okolo 100 Kč za sprej. Pro maskování obrysů větších ploch používám šablony z obyčejného kancelářského papíru, na menší plochy (např. nápisy) dělám šablony z papírové čtvrtky. Šablony k povrchu přichytávám špendlíky nebo je zatížím vhodným závažím. Na opravdu ostré obrysy barevných polí je vhodná maskovací KP. Podle složitosti kamufláže dělám jen papírové šablony, přes které na model postupně stříkám jednotlivé barvy. Pokud je potřeba udělat členitější kamufláž, např. na ve všech směrech zaoblený trup, je lepší si obrysy barevných polí nejprve přenést tužkou na povrch trupu a potom pole, která nebudou barvena, zamaskovat KP, stříknout barvu, odmaskovat, zakrýt KP již nastříkanou část, stříknout další barvu atd. Postup je samozřejmě pracnější, než v případě použití papírových příložných šablon. Při stříkání je vždy dobré zakrýt, např. starými novinami, ty části modelu, kde být stříkaná barva nemá. Nezdá se to, ale barevný prach dokáže pronikat opravdu daleko.
Samostatnou kapitolou jsou výsostné znaky a další drobné detaily, jako nápisy na modelu. Pokud to jejich velikost dovolí dělám šablony ze čtvrtky (lze vytvořit cca 2 mm široké linie). Menší nápisy nedělám. Na posledním modelu, kterým je P-51D Mustang, jsem zkusil emblémy a výsostné znaky udělat jako samolepky vytištěním barevného motivu na průhlednou samolepku. Dají se tak vytvořit barevné detaily jinými postupy těžko dosažitelné. Pokud je motiv tisknut na samolepku průhlednou, tak je nutné místa kde budou samolepky při barvení zamaskovat, aby byla samolepka nalepena přímo na bílý povrch EPP. Lze tisknout i na fólii bílou a s maskováním povrchu v místě nalepení samolepek se netrápit, pak je ale nutné barevné motivy ostřihnout přesně podle okraje, což může být u titěrných motivů až nemožné. Pokud jste si zvolili kamufláž s převládající bílou barvou (např. některé ruské stroje), tak je bílá fólie ideálním řešením.
Lepení samolepek na „chlupatý“ povrch EPP má jistá úskalí. Nestačí samolepku pouze přilepit, to by zcela jistě nedržela, je nutné přilnavost povrchu zvýšit přestříknutím lepidlem ve spreji, nejlépe 3M77 (výrobce 3M). Pak samolepky drží dostatečně. Lepidlo lze stříknout i přímo na lepivou stranu připravené samolepky a vyhnout se tak nutnému maskování okolního povrchu při stříkání lepidla přímo na povrch modelu. Zejména s rozměrnějšími samolepkami se pak ale hůře manipuluje. - Postup od kolegy modeláře L. Pechana který používá barvy na disperzní bázi, např. Balakryl, Ethernal. Kombinací několika „základních“ barev je možné namíchat přesný odstín podle požadované kamufláže. Hlavně kvůli dosažení co nejnižší hmotnosti povrchové úpravy je potřeba barvu co nejvíc naředit vodou v obyčejné zavařovací sklenici, ale tak, aby ještě kryla. Při rozmíchávání (ředění) se nesmí sklenicí třepat, protože se vytvoří pěna, kterou se nedá barvit! Barva je nanášena molitanovými válečky. Znaky a doplňky jsou kresleny od ruky štětcem, černé doplňky permanentním fixem.
Kabina
Průhlednou kabinu nejsnadněji zhotovíme z průhledné „smršťovací“ fólie na výrobu bateriových sad na kopytu vybroušeném z bloku EPS. Kopyto vybrousíme do požadovaného tvaru, a to tak, aby kabina přesně navazovala na trup. Postupuji tak, že na trup do výřezu pro kabinu (ještě před nabarvením modelu) provizorně přilepím kus EPS, přesně vybrousím, sejmu z trupu, pak dolepím spodní část, kterou vybrousím podle již hotové horní části. Spodní část děláme vyšší, nakonec ji zespodu ořízneme, nebo jinak dotvarujeme, podle velikosti použité „smršťovací“ fólie – kopyto musí jít do rukávce fólie těsně zasunout. Z rukávce fólie odstřihneme kus v délce tak o 4 až 6 cm delší než je kabina, zasuneme kopyto, které v rukávci zapřeme čímkoli co je po ruce (např. smrkovými nebo balzovými lištami), a tak, aby fólie byla co nejvíce napnutá. Fólii obyčejným fénem ohřejeme, nejdříve na spodní části budoucí kabiny, potom na horní. Fólie by se měla dotvarovat přesně podle kopyta. Před sejmutím polotovaru kabiny z kopyta si lihovým fixem naznačíme tvar výřezu na trupu. Polotovar z kopyta sejmeme, nahrubo ostřihneme, přiložíme na trup podle obrysu vyznačeného fixem, dokreslíme skutečný tvar a s přídavkem tak 3 – 4 mm na přilepení načisto ostřihneme. Na hotový nabarvený trup kabinu přilepíme nejlépe UHUPorem nebo opatrně kapkami VŘ, kdy lepíme v poloze kabinou dolů, aby výpary unikající z lepidla „nazakouřily“ povrch kabiny.
Pokud je kabina neprůhledná, stejně jako trup z EPP, tak při výrobě trupu z jednoho kusu bude od začátku součástí trupu. Při výrobě trupu z několika dílů záleží na tvaru trupu, zda kabina bude součástí trupu od začátku, nebo bude dolepena a dobroušena až na hotovém trupu.
Vybavení průhledné kabiny uděláme v detailu podle vlastní úvahy. Každopádně v ní musí být pilot. Protože šetřím hmotností kde se dá zhotovuji pilota jen jako plochou siluetu z papíru, u letícího modelu je „plochý“ pilot vzhledově naprosto dostačující. Na internetu najdu vhodné fotografie, kde je pilot vyfocen z boku, ideálně z obou stran. Na počítači fotografie upravím tak, aby obě strany měly stejný obrys, vytisknu na barevné laserové tiskárně na silnější papír, slepím a ostřihnu. Silueta je po nabarvení modelu zalepena do mělkého zářezu v kabině VŘ. Z papíru lze vyrobit také palubní desku. Samozřejmě lze použít velikostí a vzhledem vhodného koupeného pilota nebo ho vyrobit z kusu EPS, stejně jako další doplňky kabiny.
Nakonec přilepíme křídlo (pokud bylo pro barvení odděleno), zalepíme pilota, případně další doplňky v kabině, přilepíme průhledný kryt kabiny. Podepřeme model v těžišti jehož pozici jsme zjistili při záletu a posouváním baterie najdeme jeho správnou polohu. Pro baterii v trupu uděláme zářez nejsnadněji vypálením trafopájkou s tvarovaným okem podle tvaru baterie. Tvar oka si vyzkoušíme na zbytku materiálu. Otvor musí být dostatečně těsný aby baterie sama nevypadávala, ale ne zas tak malý, aby se trup vložením baterie deformoval. Pro snadné vyjímání baterie se hodí udělat na ní z KP „praporek“, za který ji můžeme z těsného otvoru vytáhnout. Praporek, resp. oblepení páskou, se dá také využít pro značení počtu nabíjecích cyklů baterie – po každém nabití na přelepce uděláme fixem čárku.
Zbývá už jen ověřit letové vlastnosti nabarveného modelu, neměly by se nijak dramaticky lišit od létání s nenabarveným modelem. Může se stát, že budou dokonce lepší, protože už budeme létat s motorovým krytem a kabinou, takže model bude aerodynamicky čistší než při záletu.
U modelu z EPP je trvanlivost seřízení silně závislá na způsobu skladování a přepravy. Nevhodným uložením i např. působením tepla (slunce) se model zkroutí a „vše je špatně“. U soutěžního modelu navíc časem přibývají šrámy a lepidlo a letové vlastnosti se čím dál více zhoršují, až přijde čas, kdy je model prakticky nepoužitelný.
Přeji spousty příjemných zážitků s vlastnoručně zhotoveným modelem a třeba i trochu toho adrenalinu při soutěžním létání. A dobrá rada na závěr – ukažte se na nějaké kombatářské akci s modelem nebo jen okouknout co že to ten kombat vlastně je.
Několik tematických fotografií
Pavel PAD Dvořák