Jak jsem emigroval od kombatů někam kde bych se nikdy sám nečekal ... aneb taková malá zpověď ke konci roku 2009 ...
Píše se rok 2009, prakticky konec. Takže to je vlastně můj devátý rok létání soubojů v různých kategoriích. Začalo to nevině. David Kyjovský přitáhnul zpoza velké louže první samokřídlo pro svahový kombat vyrobené ze „zázračné“ hmoty – EPP. Velmi rychle v naší malé zemičce vypuklo neskutečné pozdvižení spojené s létáním svahového kombatu, nejčastěji se samokřídly (Velkom a jeho Tomahawky nebo Tornáda od Telinku). Létalo se i modely klasické koncepce i když vlastně asi jen s jediným – Stingerem od Velkomu. Kategorie to je zábavná a velmi levná, v samokřídle jen dvě standardní serva a nějaký ten menší přijímač a pokud fouká je to energie zadarmo.
Netrvalo dlouho a na svahové modely se namontovala dvaapůlka MVVS. První let takových modelů předvedli po soutěži na Rané v roce 2001 Boris Guič spolu s Václavem Janko. Měli tehdy omotorované Stingery. Odtud už byl jen krůček k tzv. Opencombatu jakožto alternativní kategorii k již existující kombatové kategorii ACES. V Opencombatu proběhla spousta soutěží, v organizaci se střídali pražští a tepličtí modeláři. Postupem času ale nějak zájemci ubývali až nezbyl nikdo a po asi dvou letech Opencombat skončil. Neřekl bych že to bylo opadnutím zájmu o souboje, ale někteří si začali stavět domy, někteří začali létat jiné kategorie – zkrátka na opencombat nezbýval čas. Ale pozor, několik bojovníků z Teplic ještě dnes stále s těmito modely rekreačně létá. Konec Opencombatu byl pro mě impulz konečně zkusit kategorii ACES. Začátky byly krušné. Vstoupit s víceméně Opencombatovými stroji mezi vlčáky ACES si vyžádalo oběti v podobě nepříliš slušných výsledků a občas značně pošramocených modelů i když díky modelům kompletně z EPP nejdříve s potahem izolepou a později skelnou tkaninou celkem snadno opravitelných.
A to už máme rok 2005. Poprvé zvažuji zdali se na létání ACES nevybodnout. Po několika nevýrazných výsledcích na domácích soutěžích přišel záchvěv v podobě 10. místa na světovém šampionátu WASG 2005, který se uskutečnil v Modelcity u Znojma. Ke konci roku pak proběhla soutěž u Aera Vodochody a moje historicky první vítězství v ACES. Ačkoli na této akci jsem měl jasný plán odlétat, bez skrupulí roztřískat éra – tehdy TA152h1 vlastní konstrukce z EPP – a poohlédnout se po nějaké jiné kategorii stalo se nečekané a stanul jsem na příčce nejvyšší. Takový kompanec zanechal následky v podobě další chuti do kombatění a tak nejenže téáčka nebyla sešrotována, ale vyrobil jsem další křídla a chystal se na sezónu 2006. To byla sezóna kdy jsem se chtěl poprvé zúčastnit zahraničního světového šampionátu WASG 2006 ve Švédsku. Z obav ze zničení modelů jsem létání v Čechách tento ročník prakticky kompletně vynechal a s letkou sestávající ze dvou trupů a čtyř křídel TA152h1 spolu se záložním, ještě opencombatovým téáčkem potaženým izolepou, vyrazil s dalšími kolegy přes Německo, dále trajektem a pak kousek po švédských silnicích do dějství šampionátu. Na akci ve Švédsku bylo zajímavé to, že čechům se zde vůbec nedařilo. Sice se mi povedlo stát se nejlepším českým účastníkem ovšem celkové 24. nezavdalo příliš důvodů k radosti.
Další rok 2007 už jsem se do ACES pustil naplno. Začal jsem sice tradičně s TA152h1, ale inspirován modelem vítěze WASG 2006 jsem postavil nový soutěžní stroj a sice japonskou Nakajimu B5N2 „Kate“. Předloha (švédský model) byla konstrukčně švédská klasika – kompletně polystyrénový model (extrudovaný polystyren), trup dutý, povrch polepen papírovou lepící páskou. Zvolil jsem svojí osvědčenou konstrukci z EPP. Trup plný s vyztužením třemi hliníkovými trubkami z nichž spodní dvě jsou po celé délce trupu. Trubky vpředu nesou duralovou motorovou přepážku s plastovým ložem. Křídlo vyztužené smrkovými nosníky. Potah křídla a trupu skelnou tkaninou cca 25g/m2. Ocasní plochy z coroplastu tl. 3mm. Taková konstrukce má zásadní výhody – je odolná a velmi dobře se opravuje. Po prvním prototypu následovala stavba dalších dvou kusů a jako poslední jsem zkusil také trup jehož polotovar byl frézován na 3D fréze. Z frézy „vypadne“ velmi přesný polotovar, jehož povrch stačí jen lehce přebrousit a výsledkem je tvarově přesný trup. U Nakajimy této verze je zajímavé, že jak půdorys tak bokorys trupu je tvořen jedním obloukem, samozřejmě vyjma kabiny. Asi hlavně díky Nakajimám se mi podařilo vyhrát národní pohár ACES 2007. Ovšem vynechal jsem evropský šampionát ACES – EASG 2007, který se konal v Polsku. Zpětně už mi ani nedochází proč vlastně. Tuším, že mě tehdy trochu naštvalo, že nepřijedou švédové jako nejzdatnější soupeři. Ovšem po skončení mistrovství mě neúčast trochu mrzela, obzvlášť když zvítězil skvadroní kolega Patrik PAŤAS Svída. Spolu s Patrikem a Lukášem Krausem jsme sestavili takříkajíc jako sňatek z rozumu novou skvadronu HORRIDO. Spojilo se zkrátka pár relativně úspěšných týpků nezařazených nebo pocházejících z rozpadlých skvadron. Později se připojil ještě Ruda Klouček. Členové skvadrony pocházejí obyčejně z jednoho místa. Ne tak u Horrido, nejmenší vzdálenost mezi členy je cca 140km, největší pak cca 300km. Asi nikoho nepřekvapí, že se potkáváme pouze na soutěžích.
Rok 2008 probíhal v podobném duchu jako rok předchozí. Jeho faktickým vyvrcholením byl letní světový šampionát WASG 2008 v Italském Fano. Sem česká výprava vyrazila v hojném počtu a v konkurenci mnoha soupeřů zvučných jmen o sobě dávala důrazně vědět. Zlato bral, stejně jako o rok dříve v Polsku, kolega ze skvadrony Horrido Patrik Svída. Na mě zbylo páté místo za dalšími – slovákem Kristiáném Popivčákem a dvěma výborně létajícími bratry z Finska. Nutno dodat, že první a druhý ostatnímu poli odskočili v počtu seků na míle daleko. Na šesté příčce skončil další Čech – Jakub RAMPA Skotnica. V soutěži družstev jsme získali první místo. Úspěšný rok se mi povedlo uzavřít prvním místem v národním poháru ACES 2008 vybojovaném doslova na poslední chvíli na poslední akci v Karlových Varech.
Pro rok 2009 jsem neměl potřebu nějak řešit modely, techniku ani další věci s ACES souvisejícími. Prostě stačilo naložit sebe, letadla a jet na soutěž. Sezóna sice nezačala vůbec ideálně a na první akci ve Znojmě jsem po opravdu dlouhé době neletěl finále, ale další průběh už byl vcelku uspokojivý. Co se u mě ale trochu změnilo byla skutečnost, že mě pomalu přestává bavit létat (rozuměj často rozbíjet letadla) jen v Čechách za účasti stále stejných tváří. A tak jsme s dalšími kolegy kombatáři vyrazili na eurocupovou soutěž do Německého Rechlinu. Českou dominanci potvrdilo umístění pěti českých pilotů v sedmičce nejlepších – 1., 2., 3., 5. a 6. místo. Na mě připadlo to páté. Vyhrál kolega ze skvadrony Ruda Klouček následován průkopníkem elektrokombatu v Čechách Pavlem SOPTÍKEM Petráškem. Pro něho to bylo vůbec poprvé co se umístil tzv. na bedně. Největší svátek kombatu ACES v Čechách reprezentovaný světovým šampionátem WASG 2009 proběhl tentokrát v Čechách v Modelcity nedaleko Znojma. S velkým štěstím a asi i díky absenci některých výtečných soupeřů jsem dokázal zvítězit i když další závodníci do poslední chvíle velmi zle dotírali a určitě se dá napsat, že každý kdo letěl finále měl reálnou šanci zvítězit. Nakajimy létají výtečně, navigovat je na stuhy soupeřů se mi celkem daří, ale i tak s dalšími a dalšími vzdušnými srážkami ve mě zraje přesvědčení, že je možná na čase tuhle poněkud destruktivní kategorii opustit a zkusit štěstí jinde.
Kamarád Zdeněk Ludvík už delší dobu létá s házedly kategorie F3K, tzv. „káčka“. Jedná se o modely větroňů o rozpětí max. 1500mm, které se startují kruhovým hodem z ruky. Kdo start takového modelu nikdy neviděl těžko pochopí. S modely se létá 8 různých úloh. Všechny jsou sice zaměřeny na odlétání co nejdelšího času ve vymezeném pracovním čase, ale přitom je každá svým způsobem jiná. Co je fajn – létá se hromadně, což je to co mi u jiných leteckomodelářských kategorií dost chybí. Takže jsem si řekl, že to zkusím. Z druhé ruky se mi povedlo za velice slušnou cenu pořídit dva soutěžní brusy Osiris II a při nejbližší příležitosti jsem vyrazil na soutěž. Opravdu nejsem větroňář a tak na většinu ostatních soutěžících jsem obrazně řečeno koukal jen z povzdálí. Nicméně se dá napsat, že tahle kategorie má něco do sebe a i přes hromadné létání je v ní podstatně méně kolizí. Netuším zatím kde ostatní závodníci vyčenichají, že „tam to nosí“, ale třeba se to taky časem naučím. Ono i kroužit pěkně spořádaně v termice chce trochu toho páčkování.
Vzal jsem si jednoho Osirise s sebou na prodloužený víkend v polovině září do Jizerek a tedy na svahování v mírném větru s občasným termickým poryvem je to bezvadný stroj.
Ovšem co si budem povídat, kombat to prostě není.
Začátkem měsíce října došlo na poslední soutěžní akci roku 2009. V Příbrami se oproti pesimistickým očekáváním sešlo 14 pilotů, z toho několik místních a také „dlouho nelétajících“. Potěšila mě hlavně účast Jirky Krapfa alias FÍKA, který naposledy soutěžně letěl snad v roce 2005 na světovém šampionátu WASG 2005 ve Znojmě a také start Standy Krause, který už dlouho jezdí na soutěže coby mechanik syna Lukáše. Standa měl jen jeden model a ten hned po cca dvou minutách v prvním letu bohužel rozbil. Dělal jsem mu rozhodčího čímž se může pochlubit jen málokdo.
Takže na pilotní linii se postavilo vždy 7 pilotů ve dvou heatech. S postupem času sice pilotů ubývalo, ale i tak se létalo vždy alespoň v šesti najednou i když třeba ne po celou dobu letu když měli někteří problémy se starty či motory. Tato akce měla opět definitivně rozhodnout o konečném pořadí v celém ročníku ACES 2009 v Čechách. Ještě před soutěží jsem si spočítal, že na to abych porazil Jakuba RAMPU Skotnicu musím alespoň v jednom kole ulovit 4 seky resp. získat více jak 500 bodů a přitom Jakub by nesměl zaletět žádný heat se čtyřmi seky! „Těžkou“ matematiku mi Jakub trochu ulehčil svou neúčastí. Zrovna se stěhoval do svého nového domu a nebylo to zrovna bez problémů. Škoda, kdyby přijel mohla se stát soutěž opravdu napínavým zakončením sezóny. Ale pro mě bylo napínavé a nervózní i tak až až. První kolo tři seky. Druhé kolo dva seky a po srážce s Ondrou Havlem (letěl s Dornierem, který měl za letošní sezónu na svědomí asi dva až tři moje modely!) upadlý motor držící v motorovém krytu jen na palivových hadičkách. Po ráně navíc z motoru odpadlo táhlo takže jsem ho nemohl ovládat a na zvýšený volnoběh se mi nechtělo přistávat. Více jak polovinu heatu a po odpískání konce dalších asi 7 minut než motor chcípnul jsem absolvoval se sotva letícím modelem. Do třetího kola jsem vzal náhradní model a motor nebyl správně naladěn takže opět polovina letu problematická, pak motor chcípnul a po nouzovém přistání a doladění už po zbytek heatu model létal výborně. Ovšem jen jeden sek nedával příliš optimizmu. Se šesti seky po základní části nastupuji k finálovému letu. Trápím se trápím, v polovině heatu se daří dva seky, po chvíli třetí. Jenže dlouhé stuhy jsou pryč a na modelech soupeřů zbývají jen kousky. Po nějaké menší kolizi mé Nakajimi s Faireyem Ondry Havla (zas ten Ondra) mám cosi zapíchnuté v levém křidélku. Podoba s tzv. SFG (side force generator) čistě náhodná. Za chvíli bude konec. Prolétnul jsem kolem Faireye Rudy Kloučka a ejhle, jako zázrakem se jedna ze dvou stuh které Ruda vozil na křídle, zachytila na onom podivném kusu cizího modelu v křidélku. Čtvrtý sek, hurá, je to tam. A to ještě vozím svojí stuhu celou. Těsně před koncem heatu mi uhájení stuhy kazí tuším Ríša Křížala když ji svojí oranžovou Nakajimou o kus zkracuje. Nevadí. Čtyři seky pro vítězství v národním poháru stačí. Po přistání koukám co že je to zapíchnuté v křídle. Koncový oblouk z křídla Faireye Ondry Havla. Stačilo aby se Ondra trefil o cca 5cm vedle blíž k nosníku a křídlo mohlo být vejpůl.
I když jsem to rozhodně nečekal povedlo se mi navíc Příbramskou akci vyhrát jen o pár bodíků před druhým Ondrou Havlem, který doplatil na to, že po střetu s mojí Nakajimou ve výše zmíněném druhém kole havaroval a přeletěl bezpečnostní linii za což obdržel penalizaci -200 bodů. Po ukončení soutěže se na letišti ještě grilovala vepřová kýta. V nastalé pohodičce jsem si trochu zaházel s F3K Osirisem. A jak se zdá kruhový hod do značné výšky s následným poměrně dlouhým plachtěním by mohl přilákat další zájemce z řad pilotů ACES.
Takže stejně jako vloni v Karlových Varech i letos se mi doslova na poslední chvíli podařilo celý ročník ACES v Čechách vyhrát. Je to potřetí za sebou což se, jak jsem koukal na historii ACES v Čechách, dosud nikomu nepovedlo. Takže mám samozřejmě obrovskou radost. A podle hesla „v nejlepším se má přestat“ uvidím jak s ACES na příští rok. Každopádně budu chtít absolvovat několik soutěží F3K.
Pavel PAD Dvořák 17.10.2009