Něco ze starostí okolo šampionátu na mne přeci jen spadlo. Petrova nevinná otázka „nechtěl by si zkusit udělat web, jen něco jednoduchého?“ vedla k tomu, že jsem se stal webmasterem webu EASG.CZ a měl na starosti jeho aktualizaci a údržbu až do skončení akce.
Přípravy běžely ale termín ještě daleko. Zatím probíhaly kombatové akce našeho národního poháru. Jako druhá právě v Modelcity. Vůbec se mi tehdy na začátku dubna nedařilo a po hodně dlouhé době jsem se nedostal ani do finále. Letová plocha v Modelcity je obrovská, letadla často létají hodně daleko a vysoko a to mi nevyhovuje. Na další soutěž o měsíc později jsem zase cestoval na Moravu a sice do Oder. Místní pod vedením Bédy Dubového, který oslavoval kulaté životní jubileum, uspořádali pěknou kombatovou soutěž i když se jim snahu snažilo komplikovat chvílemi nevlídné počasí. Třetí místo za Petrem Haklem a Patrikem Svídou začalo vracet chuť bojovat.
Pak na mě padla taková divná nálada. Jezdím na aircombatové akce už asi čtvrtý rok a pořád se potkávám se stejnými tvářemi. Někteří kamarádi odpadli z různých důvodů, nových moc nepřibylo. Zkrátka už mě trochu přestalo bavit mlátit s letadly o stroje českých či slovenských kolegů. Na obzoru se objevila eurocupová soutěž v německém Rechlinu a tak jsem začal lanařit další Čechy k účasti. S některými to bylo jednoduché, prostě pojedou, jiní potřebovali trochu přemlouvání. Ale výsledek byl takový, že na německé soutěži v polovině června ve startovním poli 28 pilotů nastoupilo 6 Čechů. A jako tým jsme si vedli skvěle. Až na smolaře Rikiho jsme všichni letěli finálový let. Skončil jsem pátý, za vítězem Rudou Kloučkem, druhým Pavlem Petráškem (na stupních vítězů stál vůbec poprvé za dobu co kombat létá tzn. za asi tři roky, a navíc s elektropohonem). Třetí byl Jakub Skotnica a českou kontinuitu narušil čtvrtý němec Mario Boenigk. Poslední český finalista byl na šestém místě Patrik Svída. Tahle soutěž byla taková nějaká zvláštní, prostoupená duchem východního Německa, ale to je na jiné vyprávění. Každopádně spokojenost a nepříliš poničená letka.
Týden poté další domácí soutěž. Ruda Klouček se už minulý rok rozhodl, že prostě musí na modelářském letišti v Hradci Králové konečně udělat soutěž ACES. V minulých letech se zde létal pouze kombat s menšími modely kategorie EPA. Přiznávám, že jsem z toho zprvu vůbec neměl radost. Letiště je z velké části lemováno vzrostlými stromy a nějak jsem si neuměl představit jak se tam s rychlými ACES stroji vejdeme. Nějaký čas jsem ani na tenhle podnik nechtěl jet (čímž jsem prý způsobil nemalé pozdvižení v organizačním týmu, dodatečně omluva). No ale co, vyzkoušet se má všechno a stejně bych na letiště jel na EPA, která byla plánována na druhý den. Po příjezdu na letiště jsem zjistil, že letiště je skutečně pořád lemováno vzrostlými stromy, ale oproti předchozím akcím pořadatelé umístili letovou plochu tak, že to vlastně ani nevadilo. Sice se letový prostor nedal vůbec srovnávat s plochou Znojemského Modelcity, ale aspoň to byla jistá záruka, že se nebude létat daleko. Pilotů se sešlo akorát na dva heaty a tak se rozhodlo, že budeme oproti zvyklostem létat o jedno kolo navíc tzn. čtyři kola základní části a finále. Nebudu to protahovat a určitě nepřeženu když napíšu, že tohle byl můj životní závod. Nejen že se mi v ostré konkurenci podařilo vyhrát, ale navíc pro mě nezvykle vysokým počtem seků, prakticky jen v posledním, finálovém, letu jsem měl méně seků než 4 a to asi částečně i proto, že jsem se snažil létat hodně opatrně a spíš na čas než na seky. To se ale stejně nepodařilo když jsem se asi v polovině letu střetl s Dornierem Ondry Havla. Jedny takové závody jsou slušné nakopnutí do dalšího létání.
A to už zbývá pouze měsíc do letošní největší kombatové akce – EASG 2009. Když si vzpomenu, jak dlouho a pečlivě jsem se připravoval na loňský WASG v Itálii je má letošní příprava doslova úsměvná. Pravda, po soutěži v Hradci jsem musel zase pospravovat letadla, ale jinak spočívaly přípravy na EASG pouze v nahlášení dvou dnů dovolené zaměstnavateli a naložení letadel s vybavením do auta. Po cestě do Znojma jsem ještě využil cesty přes Prahu k několikahodinovému jednání a pak už rychle na východ.
Je středa, předvečer oficiálního termínu zahájení mistrovství. V Modelcity panuje pohodička a tropické vedro ve kterém se mnozí chladí v nově instalovaném bazénku. Spousta pilotů je už na místě a testuje své závodní stroje. Dnes už lítat nebudu, zítra je taky den. Druhý den ráno sestavuji celou svou letku ze čtyř letadel Nakajima B5N2 „Kate“ abych vyzkoušel motory a celkové naladění. U jednoho motoru MVVS se ukázalo, že mu prospěla „silichromová kůra“ aneb přeleštění pístu i výbrusu brusnou pastou hlavně s cílem odstranit napálený karbon. Motor konečně začal točit tak jak má a sice cca 15,5tis ot./min s vrtulí APC 9/4, před úpravou točil o 1tis. méně a to bylo sakra znát. Na svém nejstarším motoru jsem už po Rechlinu vyměnil obě ložiska, zvuk který motor vydával byl už opravdu strašný i když kupodivu na otáčky to nemělo výrazný vliv. Při té příležitosti jsem zjistil, že píst rozhodně nepřipomíná naleštěný lesklý váleček z katalogu náhradních dílů, ale spíše rozbrázděnou vyschlou zem. Chtěl jsem výbrus vyměnit, ale nakonec dostal ještě šanci a dobře jsem udělal. Motor točí těsně pod hranici 16tis. ot./min což je horní limit dle pravidel. Málokdo z kolegů kombaťáků věřil, že to je naprosto neudržovaná třiapůle MVVS.
Čtvrtek je také dnem přejímek modelů. Všichni procházejí bez větších problémů i když sem tam by se nějaká ta drobnost najít dala. Panuje letní počasí, slunce svítí jako o život. Jen blázni startují znova a znova své modely. Bazének je přes den takřka pořád plný. Minimálně v něm plavou dvě děti zřejmě z běloruské výpravy, podle času stráveného ve vodě už jim musely narůst žábry a plovací blány. Chemie bazénku má rozhodně co dělat. Ve volných chvílích dobrušuji do správného tvaru polotovary na trup Mustanga z EPP pro kategorii EPA. Je to fajn nemuset řešit úklid po práci. Jemný prach z broušení odnáší kdo ví kam svěží vítr. Zkrátka čtvrtek je takový flákací. Milan Bezstarosti se ujal rozlosování pilotů do kol a heatů. Pilotů je aktuálně 65. Když to celé po několika hodinách ladění dodělal dorazili pozdě večer poslední piloti. Takže je nás 70 což je výtečné pro rozvržení do heatů ovšem předchozí rozlosování je potřeba udělat znovu. Spolu s Rampou Milan dokončuje rozpis v ranních hodinách.
Pátek 17., první soubojový den. Celé mistrovství odstartováno zahajovacím ceremoniálem. Na letovou plochu nastoupili všichni piloti a nad jejich hlavami vlají vlajky všech zúčastněných států. Oproti předchozímu dni fouká silnější vítr, ale nic s čím by si kombaťák neuměl poradit. I když, zdá se, že přeci jen někteří s větrem rovnoběžným s dráhou problémy mají a občas se jim snad kvůli tomu nedaří odstartovat do boje. Neodstartování pilota je samozřejmě handycap pro ostatní piloty letící v heatu protože je o stuhu méně. Absolvuji dva takové soutěžní lety. V prvním létáme v šesti, ve druhém dokonce jen v pěti. Těžký začátek. Na rozdíl od českých kolegů se mi vyhýbají killy. Soptík se dokonce sráží tak, že končí daleko za ochrannou bariérou na parkovišti mezi auty. První letový den se chýlí ke konci. Rampa smutní, dneska mu to opravdu nevyšlo. V průběžném pořadí je až v polovině startovního pole a vede poraženecké řeči. Příliš se nedařilo ani Paťasovi když zaujímá 28. místo. Naopak já spolu s Ondrou Havlem a Lukášem Krausem jsme v první sedmičce. Ale zkušenost je taková, že počítat se má až po poslední vteřině posledního letu a tam ještě zdaleka nejsme a nějaké průběžné pořadí je vlastně úplně k ničemu. Po ukončení létání vyrážíme s Paťasem a jeho starším synkem do Znojma do Pizzerie. Restaurace je téměř prázdná ale útulná a jídlo výborné. Po návratu pokračujeme posezením při ochutnávce vín. Dobrou náladu trochu kazí jen nepříjemnost v podobě ztracené Sopťovo peněženky. Hledá, hledá, najít nemůže.
Sobota 18., druhý den soubojů. Dnes se definitivně rozhodne, kdo si zalétá ještě semifinálové lety pro nejlepších 21 pilotů po základní čtyřkolové části a hlavně kdo se probojuje do finále pro nejlepších 7 pilotů. Letní počasí uplynulých dnů vystřídalo chladno a silný vítr. Před koncem čtvrtého kola se přidává ještě prudký déšť a na tři hodiny je o program postaráno. Někdo dospává noční veselí, někdo tráví čas v hospodě. Déšť konečně ustává a dolétávají se zbývající 4 heaty posledního kola. Milan Bezstarosti zapisuje výsledky do počítače a za chvíli jsou známa jména jednadvaceti semifinalistů. Na prvním místě se objevuje Ondra Havel! Já si držím stále páté místo. Výbornými dnešními výkony hodně vysoko poskočil Rampa. Stabilním výkonem si dobrou pozici drží i Lukáš Kraus, Martin Musiolek, Petr Hakl a poslední semifinálové místo vybojoval Paťas. 7 pilotů z 21 semifinalistů jsou Češi. Slušný výkon. Ale výborně jsou na tom i Bělorusové a Němci. Slovenskou výpravu v semifinále zastupují pouze Jožka Barát a Viktor Kubal.
Stmívá se a je čas na Pilot Party. Sypu ještě fotky na web a přicházím k rautovému stolu později až po mohutném nájezdu některých zahraničních pilotů. Řízky fuč, co se dá dělat, těstoviny taky dobrý. Zábava se rozjíždí jak už to na podobných akcích bývá. Rainer Handt spolu s Petrem Haklem začínají vyhlašovat umístění v loňském ročníku Eurocupu. Naprosto bez kompromisu jej vyhrál Paťas. Později Petr Hakl vyhlašuje tombolu o spoustu cen, které zajistil od mnoha sponzorů. Na každého se dostane. Ti šťastnější si odnášejí tu motor, tu přijímače 2,4GHz od JETImodel, tu nějakou stavebnici od firmy Freeair apod. Příděl mé radosti se ukrývá v igelitové tašce pod tričkem s emblémem mistrovství. Je jím sada imbusových klíčů „s kuličkou“. Z přebírání cen vyčnívají italští závodníci nespoutanými projevy obrovské radosti. Dále už pokračuje tanec a zpěv dlouho do noci ... do rána.
Neděle 19. Už neprší, ale stále je celkem chladno a větrno. V průběhu dne se ale otepluje. Po deváté hodině odstartoval první ze tří semifinálových heatů. Bodové rozdíly jednotlivých závodníků jsou minimální. Boj o finále bude rozhodně tuhý. Mě se let celkem daří. Je vidět, že přeci jen soutěžící na čelních pozicích už nemají problémy se starty a letem svých modelů takže je nás chvíli po startu na obloze všech sedm. Daří se mi čtyři seky a i přes kill mám optimistické vyhlídky na finálovou účast. Dařilo se i Rampovi a Lukymu. Naopak němečtí piloti kteří byli před semifinálovými lety na čelních pozicích nepředvedli mnoho, Rainer se sráží a tím se mu vidina finále ztrácí. Další započítání výsledků a je to jasné. Ve finále nastoupí 4 čeští piloti, 2 bělorusové a jeden ukrajinec. Ondra Havel sice neuhájil první příčku před semifinále, ale drží si průběžné třetí místo. Ovšem i tady je na místě zopakovat, že body se počítají po poslední vteřině boje. Bodové odstupy mezi piloty jsou opravdu minimální a bez nadsázky se dá říci, že vyhrát může kdokoli. O to bude bezesporu finále zajímavější. Základ je jasný, letět a nesrazit se! Nervy pracují. Piloti chystají své stroje do vyznačených boxů. Měří se otáčky motorů. Nasazuji bojem dosud nepokřtěný model. Nové křídlo a sice starší trup, ale s novým motorem OS MAX. Otáčky u OS MAXů s vrtulí APC 9/4 jsou bez problémů někde okolo 15,5tis ot./min. SCRAMBLÉÉÉÉÉ. Startuji jako jeden z prvních a pokouším se létat opatrněji, stejně ale pár nervydrásajících průletů kolem modelů soupeřů absolvuji. Spíše náhodně poprvé sekám. Vedle stojící Rampa se hned brzo po startu sráží a dál už jen smutně přihlíží finálovému reji. Stuhy z modelů rychle zmizely. To není dobrý. Konec a přistávám jen s jedním sekem. Sny o možném vítězství se rozplývají. Kamarád Martin Musiolek co přihlížel říká, že jsem seknul dvakrát, ale ani já a hlavně ani moji dva rozhodčí žádný další sek neviděli takže není co řešit. Přichází ještě Paťas, pro finále nezvykle „jen“ v roli fotografa a uklidňuje mě, že ani ostatní moc nesekali. No uvidíme. Je čas poklidit modely a začít se chystat na cestu domu. Po finále ACES se letí ještě finále modelů První světové války. Tam máme polínko v ohni, Rampu. Nenechává nikoho na pochybách, že srazit hodně pozemních cílů a přidat nějaký ten sek je cesta k vítězství a tak si alespoň trochu spravuje chuť po nevyvedeném finále ACES.
Dolétáno. Je čas závěrečného ceremoniálu s vyhlášením výsledků. Z finálové sedmičky si jde pro diplom jako první Ondra Havel. Ve finále měl problémy s modelem a snad ani neletěl. Srážka v semifinále odsunula na šesté místo Rampu. Pátý a čtvrtý Bělorus. To vypadá dobře, už zbývají poslední (první) tři. Třetí místo Lukáš Kraus, výborný posun oproti semifinále. Druhý ..... Ukrajinec!!! Aleksandr Yakimchuk ve finále hodně zabojoval a třemi seky se vyhoupl ze sedmého místa až na druhé. Takže se to podařilo. Petr Hakl vyslovuje mé jméno úplně naposledy což znamená, že tenhle závod jsem vyhrál! Překvapení, radost, paráda. Na bednu vystupuji spolu s kolegou ze squadrony Horrido Lukym. Závěrečné focení s poháry a modely. Dvakrát Nakajima B5N2 a Lukyho Fairey.
Vítězství je to cenné. Po těch několika letech v kombatu ať už svahovém, OPEN a nakonec i ACES přišel parádní zážitek korunovaný vítězstvím na evropské scéně. Chybělo sice pár výborných pilotů z Finska, Švédska nebo Slovenska, ale jak se říká, na to se historie neptá.
Nutno ovšem dodat, že rozdíl mezi úspěchem a porážkou je v kombatu často minimální. Rozhoduje štěstí a trochu toho pilotního umění. Je to zkrátka loterie a proto nás to asi baví.
Na místě je jistě vyslovení uznání Petrovi Haklovi a Milanu Bestarosti a vůbec celému týmu, který se na organizaci akce podílel.
Good Luck, Pavel PAD Dvořák
Kompletní výsledkovou listinu, fotografie z akce a záznam z dění přímo na místě najdete na webu EASG.CZ.
Pár dní poté ... (24.7. 2009)
Na EASGu jsem po dvou killech zničil dvoje křídla. Pro úplnost nutno dodat, že jsem ještě jednou přistál v plné rychlosti při nahánění soupeře letícího nízko nad zemí, ale asi i díky nízkému obilí se modelu nic nestalo. Jeden trup, který absolvoval všechny rány, zůstal na první pohled nepoškozen, ale přeci jen jsem na finálový let použil jiný. V týdnu po šampionátu jsem se pustil do oprav. Jednak proto, že jsem byl doma sám a tedy nikomu nevadily kusy křídel v ložnici, kuchyni a obýváku a také všelijaký modelářský materiál volně ložený kde se dalo. Do toho ještě vysavač nebo horkovzdušná pistole a v bytě 3+1 nebylo skoro kam šlápnout :). Ale také proto, že pokud neopravím pobité modely hned později se mi už do oprav moc nechce. Ze zničených křídel jsem odřezal poškozené půlky. Samozřejmě klasicky ty nepoškozené byly obě stejné. Naštěstí ve skříni s vraky byla vhodná půlka do páru a tak následovalo sbroušení středu, alespoň částečné obroušení přelaminování středu, oprava drobných oděrek na náběžkách, slepení polovin k sobě a opětovné přelaminování středu. Nabarvit, přelakovat lakem proti palivu a po osazení servy a nalepení korundu na náběžku je zase jedno křídlo nachystáno do boje. Z pobitého trupu šel dolů motor abych se dostal k nádrži. Ta zůstala nepoškozena, ale bimbátko bylo až nepochopitelně zamotané do trubek tankování a tlakování. Smontovat dohromady a hle, jeden ze šroubků upevňujících přírubu výfuku nelze dotáhnout. Už kdysi dávno po nějaké ráně jsem tohle opravoval, tehdy stačilo použít delší šroub a otvor "dotěsnit" LEPOXem METAL. Tentokrát už závit pro šroubek nebylo kam prodlužovat a tak jsem namísto originál šroubku M2,5 použil M3, samozřejmě po proříznutí nového závitu. Zatím to drží. Poslední "opravnou" akcí byla výroba zásoby motorových krytů. Jsou z PET a vydrží sice hodně, ale "přejetí" soupeřovo vrtulí nebo opakované mlácení trupem o zem nikoli. V TESCO jsem našel 2L limonády barvou podobné známé znojemské "hadí moči". Chuťově sice nic moc, ale za 3,50Kč za láhev jsem obsah neřešil. Láhev je pěkně hladká bez všelijakých prolisů a navíc viněta je na horní části pod zátkou takže ani nebylo potřeba čistit povrch od lepidla. Vymýt, vysušit, nařezat polotovary, nasadit na dřevěné kopyto, zasmrštit horkovzduškou, vyříznout vykružovákem přední otvor, nakreslit pozice otvorů pro motor s jehlou a karburátor, stáhnout z kopyta, vystříhat, zdrstnit povrch brusnou tkaninou, omýt v jarové vodě, nechat oschnout, stříknout obyč. barvou ve spreji a je hotovo. Dalším závodem je Ikarův pád v Mostě (2.8. 2009), letos už čtvrtý ročník. Obyčejně se mi tam opravdu nedaří tak jsem zvědav jestli to bude platit i letos.
Články o Nakajimě: